Tereza Podařilová a Alexandre Katsapov: Být vždy připraven. To je cesta ke smlouvě pro baletního sólistu

4. listopad 2019

Více než dvacet let zasvětili Baletu pražského Národního divadla a teď se s ním loučí. Primabalerína a držitelka čtyř Cen Thálie Tereza Podařilová a první sólista a take držitel Thálie Alexandre Katsapov přijali pozvání Veroniky Štefanové a přišli mluvit o své kariéře i o tom, co na jejich práci říkají děti. Vizitku jsme poprvé vysílali z rozhlasové kavárny Radiocafé.

Až 5. listopadu na scéně Stavovského divadla dozní poslední tóny v představení baletu Valmont, pro Terezu Podařilovou v roli Markýzy de Merteuil a Alexandra Katsapova - Valmonta to bude znamenat jediné: oficiální konec s dlouholetou kariérou, již oba zasvětili Baletu Národního divadla.

„Na ten moment se člověk asi připravit nedokáže,“ řekla ve Vizitce Tereza Podařilová. „Budu se soustředit na roli a na partnera, aby nás to celé nedostalo někam jinam. A budu šťastná za všechny lidi, kteří se s námi přijdou rozloučit.“ 

Tereza Podařilová, Alexandre Katsapov

Loučení přitom Tereza Podařilová, jak sama přiznává, zažila několik. Loučila se před porodem prvního potomka, pauzu měla také kvůli úrazu, během představení Louskáček si totiž přetrhala vazy v koleni. Nakonec se ale na jeviště ještě vrátila.

Alexandre Katsapov (Valmont), Tereza Podařilová (Markýza de Merteuil)

„Myslela jsem si, že je to konec. Režisér Libor Vaculík mi ale říkal, že má pro mě krásnou roli a ať to zkusím rozcvičit. Belhala jsem se po Nové scéně o berlích a zároveň jsem se tedy rozcvičovala, protože jednak jsem chtěla sportovat s dětmi, jednak jsem myslela na tu roli od Libora,“ vzpomíná s tím, že když nemohla došlapovat na nohu, rozhýbávala alespoň ramena a udržovala v kondici i další části těla. „Naše tělo je zkrátka náš pracovní nástroj. Když jste zranění, nesmíte se tomu psychicky poddat a musíte rehabilitovat, co to jde,“ dodává Alexander Katsapov.

Máma tančí, táta je fotograf

Do Národního divadla nastoupil tento rodák z Petrohradu a absolvent Akademie ruského baletu v roce 1997. „Tehdy jsem se tu cítil výjimečně,“ usmívá se. „Cizinců v Národním totiž bylo maximálně pět, dnes už jich je mezi tanečníky víc než Čechů.“ Oba hosté se shodují, že cesta ke smlouvě pro sólistu Baletu Národního divadla je teoreticky vlastně jednoduchá: být ve správný čas na správném místě, poctivě trénovat a hlavně být vždy stoprocentně připravený. Protože člověk nikdy neví, kdy dostane šanci, aby „na place“ ukázal, co v něm dříme.

Ve Vizitce, kterou na klavír úryvky z baletu Labutí jezero doprovázel dirigent a korepetitor Václav Zahradník, byla řeč i o dětech obou tanečníků.

Zatímco starší syn Terezy Podařilové je prý k baletu velmi vnímavý, má dispozice a na představení chodí rád, mladší syn preferuje míčové hry. Velkým fanouškem baletu není ani syn Alexandra Katsapova. „Max je sice velmi disponovaný, odmalička jsme ho s partnerkou, která je také baletka, brali do šatny, ale asi to v něm vyvolalo odpor,“ přiznal. „Když má ve škole říct, co dělají jeho rodiče, tvrdí, že maminka je tanečnice a tatínek je fotograf,“ usmívá se. Právě fotografování je totiž koníček, kterému se Katsapov rád věnuje ve volném čase.

Tereza Podařilová a Alexandre Katsapov v baletu Raymonda (2005)

Před oběma hosty Vizitky se teď otevírá nová kariéra. V roli baletních mistrů budou dohlížet na to, aby ti, kteří nacvičují nová představení, dodržovali choreografii a rytmus, správně prováděli jednotlivá čísla a také aby byli psychicky v pohodě. I to je totiž pro baletní profesionály klíčové.

Jak Alexandre Katsapov vzpomíná na roky strávené v Rusku, proč on i Tereza Podařilová odmítli angažmá v dalších zemích a jaký měli vztah ke svým rolím? Poslechněte si celou Vizitku vysílanou z rozhlasové kavárny Radiocafé.

Spustit audio