Teď už musí přijít nová generace. Osudy historika a politologa Jacquesa Rupnika

„Hráli jsme s bratrem takovou hru. Když jsme jeli na prázdniny do Francie, až do hranic jsme mluvili česky a pak jsme automaticky přešli na francouzštinu a zase naopak. Když jsme odjížděli nadobro, věděl jsem to, ale přesto jsem pořád podvědomě čekal, až zase budou hranice… no ale čeština už se zkrátka nevrátila.“

V Paříži začal chodit do školy a snažil se co nejrychleji v náročném a úplně jiném systému uspět. To se mu během poměrně krátké doby podařilo, už se málem cítil ve Francii „doma“, jenže přišel srpen 68.

„Byl jsem na prázdninách u Atlantického oceánu, když mě maminka probudila, že v Praze jsou tanky. To byl naprostý šok, něco neuvěřitelného. Jel jsem na setkání s přáteli do tenisového klubu. Představte si to, jedete podél pláže, je obyčejný prázdninový den, lidé se koupou a baví a vy prožíváte něco nesdělitelného. Samozřejmě, že všichni odsuzovali okupaci, ale v ten den jsem pochopil, že asi nikdy nebudu ,normální Francouzʻ, že vždycky už budu mít v sobě kus Čecha.“

Přestože chtěl Jacques Rupnik původně studovat literaturu a filozofii, tato událost jeho směřování změnila. Vystudoval politologii a historii na Sorbonně v Paříži a posléze na Harvardově univerzitě v USA. (V roce 1978 obhájil doktorskou práci o dějinách KSČ, studie vyšla česky knižně v nakl. Academia v roce 2002).

Jacques Rupnik|foto:Tomáš Vodňanský, Český rozhlas

V letech 1977–1982 pracoval jako redaktor v BBC World Service v Londýně. „Ano, vzpomínám si dobře. Můj první příspěvek byl komentář ke vzniklé Chartě 77. Celé to pětileté období byla vynikající škola, ale pak mi bylo jasné, že se chci vrátit do akademického prostředí s nesrovnatelnou svobodou, kterou Vám dává, určovat si svůj rytmus a řád jinak a sám.“

Vrátil se tedy do Paříže. Dnes je profesorem Institutu Politických věd (SciencesPo) a více než dvacet let vyučuje také na College of Europe v Bruggách.

Po celé období spolupracoval s disentem, byl spolupracovníkem Pavla Tigrida a jeho časopisu Svědectví. Pro BBC natočil šestidílný dokument Jiná Evropa, jehož cílem bylo zachytit život v totalitních režimech střední Evropy.

V letech 1990–1992 byl jedním z poradců Václava Havla, o jehož roli a významu v historii naší země i za jejími hranicemi v rozhlasových osudech také hovoří, podobně jako o významu TGM pro naši zem (mimochodem J. Rupnik je nositelem Řádu Tomáše Garrigua Masaryka z r. 2002).

Jacques Rupnik|foto:Tomáš Vodňanský, Český rozhlas

Jedním z velkých a zásadních témat J. Rupnika je Evropa, ovšem Evropa společná. „Mladí lidé dnes berou Evropu jako samozřejmost. Mohou cestovat, studovat, obchodovat..., ale to se může velmi rychle změnit, dnes už tohle pojetí nestačí. Musíme o ní přemýšlet nejen jako o ekonomicky výhodném projektu, myslím, že je načase vrátit se k původu, podstatě a počátku a připomenout si, proč vůbec Evropská unie vznikla, v jaké se nachází kondici, a začít o ní přemýšlet především politicky. Ale těžko uvažovat o Evropě, když tady se o ní vůbec nemluví nebo převážně v negativních stereotypech a politika evropského formátu tady zatím bohužel nevidím. Chtělo by to novou generaci, Už ne tu, co studovala v roce 89, ale tu, která se po tom roce narodila.“

Úvahy, myšlenky, přednášky Jacquese Rupnika, z nichž česky mnohé vycházejí poprvé, shrnuje kniha Střední Evropa je jako pták s očima vzadu, která vyšla na podzim 2018.

Odpověď na otázku, jak rozumět názvu knihy a vůbec názorům uznávaného politologa na dění v Evropě, dávají pětidílné vltavské Osudy.

Psáno pro Týdeník ROZHLAS.