Taoufiqa Izzedioua: Kdybychom se více zabývali duchovním životem a méně náboženstvím, nebylo by na světě tolik válek
Festival 4+4 dny v pohybu uvedl v pražském Divadle Archa představení En Alerte marockého choreografa Taoufiqa Izzedioua. Rozhovor s ním vám přinesla Mozaika.
Tanečník a choreograf Taoufiq Izzediou je jedním z předních protagonistů současného tance v Maroku. Pražský festival „4+4 dny v pohybu“ uvedl jeho představení „En Alerte“ - „V pohotovosti“. Je to zatím Izeddiouvo poslední představení, ve kterém vychází z osobních vzpomínek na súfijský obřad. V představení se zamýšlí nad náboženstvím a spiritualitou, v čemž vidí rozdíly a někdy i rozpory. Představení v sobě propojuje nejen tanec a živou hudbu, ale i poezii.
Prozraďte něco o tématu představení...
V představení En Alerte spojuji dohromady dvě hudební kultury - moderní, zastoupenou elektrickou kytarou, a tradiční marockou hudbu. Je to sice taneční sólo, ale na jevišti mě doprovázejí dva hudebníci. Někdy je tanec v opozici proti hudbě a někdy i samotní hudebníci narážejí na harmonické rozdíly. Tato rozdílnost je obsažena i v tématu. Zaobírám se rozpory mezi duchovním a náboženským. Já v tom vidím rozdíl. Kdybychom se více zabývali duchovním životem a méně náboženstvím, nebylo by na světě tolik válek a násilí. Představení En Alerte odkazuje také k tomu, že jsme v neustálé pohotovosti. I já mám pocit, že mé tělo je v neustálé pohotovosti. Pohyb v tomto představení soustřeďuji do tří prostorů - trojúhelníku, kruhu a následně spirály, která má symbolizovat nekonečnost spirituality.
Vaše představení En Alerte je plné duchovní symboliky. Zajímalo by mě, jakým způsobem zobrazujete tyto symboly tancem. Jaký je jazyk vašeho těla?
Vycházím z předsevzetí, že vždy musím naslouchat svému tělu. Jsem přesvědčený o tom, že tělo každého z nás má nějakou kapacitu a něco s ním člověk dokáže. Ale není podle mě vhodné ho nutit do něčeho, co nezvládne. Mým cílem je přehodnotit pohled diváků na současný tanec. Pracuji například s principem gravitace. Pokud se rozhodnu zakomponovat do své choreografie pád, není předstíraný, ale je skutečný. Svou tělesnost se snažím využívat naplno a rád bych, aby můj pohyb pohltil i diváky, aby se s ním ztotožnili. Já totiž nepředstavuji jen sebe a své příběhy, já představuji příběhy ostatních lidí.
Jazz bez přísných kvót. Letošnímu festivalu Jazz Goes to Town lze vytknout jen málo

V sobotu 14. října skončil po pěti dnech již třiadvacátý ročník zavedeného královéhradeckého festivalu. Jaký byl? Čtěte recenzi Martina Starého.
Můžete přiblížit vývoj a postavení současného tance v Maroku? Patříte k hlavním představitelům tohoto umění ve vaší zemi. Jste také zakladatelem oficiálně prvního souboru marockého současného tance, což bylo někdy začátkem nového milénia. Současný tanec je tedy v Maroku poměrně mladým uměním?
Pravdou je, že náš taneční soubor Anania vznikl zhruba před 17 lety a mluví se o něm jako o prvním oficiálním marockém souboru současného tance. Nicméně i před tím nějaké existovaly, ale bylo o nich málo slyšet, byly málo vidět a v podstatě neexistovalo žádné zázemí, místo setkávání pro současný tanec v Maroku. Dalo by se říci, že díky tomu jsme měli snadnější startovní pozici - mohli jsme si dělat cokoliv. Na druhou stranu jsme v souboru Anania nechtěli dělat je tak ledacos. Nechtěli jsme jenom kopírovat to, co se dělo v tanečně vyspělých zemích a zároveň jsme nechtěli následovat tradiční taneční linii naší země. Stali jsme se takovým mostem mezi tendencemi, které panovaly v zahraničí a tanečním uměním, které bylo známé v Maroku. Zabývali jsme se také otázkou těla v arabské kultuře. To je téma velmi důležité a stále ještě existuje mnoho, co by se o něm dalo říci a co by se mohlo prozkoumat, jako třeba přítomnost kontaktního tance nebo nahoty. A pochopitelně s tím vším souvisí otázky náboženské. Bylo nutné o těchto tématech diskutovat, bylo nutné bilancovat a společně přemýšlet. Proto jsem v roce 2008 založil festival současného tance On Marche v Marrákeši, kde k rozvoji myšlení o tanci kontinuálně dochází. A dalším důležitým krokem je profesionální vzdělávání v tomto oboru.
Stephen King o rozhlasové hrůze. Nejhorší je strach z toho, co nevidíme

Kniha Stephena Kinga Danse Macabre – Svět hororu, která poprvé vyšla v českém překladu, není dalším z Mistrových hororových vyprávění. Je to tučný, více než čtyřsetstránkový esej o hororovém žánru. King ho vydal už v roce 1981, ale vyplatí se ho číst i v roce 2017. King se tu totiž stejně zabývá většinou díly, která už na začátku osmdesátých let měla pár křížků na hřbetech.
Plánujete otevřít taneční školu?
Ano, jedná se o tříletý taneční obor. Chceme, aby byla škola otevřena všem bez rozdílu, tedy tanečníkům a tanečnicím z celého světa. Je důležité, aby se potkávali umělci z různých kultur a s různými uměleckými přístupy. Našim úkolem je první rok nastavit obory tak, aby v sobě nesly ducha marocké taneční kultury, ale také jiných tanečních kultur a moderní choreografické postupy.
Nejposlouchanější
Viktorín Šulc: Etuda z odvrácené strany. Alois Švehlík a Vladimír Dlouhý na stopě brutálnímu vrahovi
-
Ingeborg Bachmannová: Dobrý bůh z Manhattanu. Zosobněná síla zla, která zničí každou lásku
-
Zemřel přední český psychiatr Cyril Höschl. Poslechněte si jeho vzpomínání v Osudech
-
David Drábek: Ptakopysk. Příběh bratrů Pospíšilových, šampionů v kolové
-
Radka Denemarková: Cukrář a Venuše. Tragická romance karlovarského cukráře a krásné varietní divy
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka


Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka