Jazz bez přísných kvót. Letošnímu festivalu Jazz Goes to Town lze vytknout jen málo

17. říjen 2017
Oum El-Ghait Benessahraoui

V sobotu 14. října skončil po pěti dnech již třiadvacátý ročník zavedeného královéhradeckého festivalu. Jaký byl? Čtěte recenzi Martina Starého.

Jako první hlavní hvězda festivalu byla anoncována vokalistka Oum El-Ghait Benessahraoui z marocké Casablancy. V Biu Central na hlavní třídě Karla IV. se v pátek 13. představila po vystoupení kvarteta Ondřeje Štveráčka s bubeníkem Genem Jacksonem, dlouholetým spoluhráčem Herbieho Hancocka či Wayneho Shortera.

Úvodní kvarteto za přispění slovenského pianisty Klaudia Kováče a kontrabasisty Tomáše Baroše naladilo posluchače na klasickou vlnu post bebopu, provedeného kvalitně, bez zaváhání, s plným nasazením. Otázkou je, nakolik invenčního charakteru.

Oum invenční jistě byla. Zejména Yacir Rami, hráč na tradiční loutnu oud, po zásluze sklidil pochvalu publika. Celkově však zpěvaččino vystoupení mohlo vzbudit i částečné rozpaky. Prvky afrobeatu silně převažovaly nad očekávanou příměsí súfijské či berberské hudby, kombinace strunného oudu, jazzového kontrabasu, nevýrazných bicích i ne příliš průrazné trubky zanechala smíšený dojem.

V tomto kontextu si můžeme položit další otázku, totiž jestli tuto v podstatě etnickou hudbu lze považovat za jazzovou – jakkoli jsem v oblasti chápání jazzu bytostně volnomyšlenkářský.

Druhou hvězdou festivalu, která svému označení bezezbytku dostála, bylo švédské seskupení Angles 7, ačkoli i zde by se dalo diskutovat o příslušnosti k jazzu.

Ostatně při našem rozhovoru se leader bandu Martin Küchen pojmu „jazz“ ostražitě vyhýbal a razil pojem „improvizovaná hudba“. Mezi hlavní osobnosti, jež ovlivnili jeho tvorbu, řadí Küchen Bacha, Charlese Minguse, Anthonyho Braxtona a třeba také Jana Garbarka.

Po vyčerpávající bezesné noci při cestování ze Španělska předvedlo septeto ve Studiu Beseda při sobotním večeru naprosto skvělý výkon – a to ještě dva stálí členové bandu, kornetista Goran Kajfes a barytonsaxofonista Eirik Hegdal, zůstali ve Vilniusu.

Angles 7

Sestava tedy byla následující: Martin Küchen – alt a tenorsaxofon, Magnus Broo – trumpeta, Mats Äleklint – trombón, Johan Berthling – kontrabas, Alexander Zethson – klavír, Mattias Ståhl – vibrafon a Andreas Werliin – bicí.

Band hrál zejména skladby ze svého posledního alba Disappeared Behind the Sun a je třeba uvést na pravou míru fakt mylně deklarovaný mnoha recenzenty: nejedná se o žádnou korelaci s politickým či sociálním kontextem.

Jak sám zdůrazňuje Küchen: „Jsem tu, abych hrál hudbu a jakkoli je mou povinností reflektovat, co se děje ve světě, já jsem hudebník. Na pódiu mne nic jiného než hudba nezajímá.“

Kapela provedla mimo jiné skladby Equality & Death (Mothers, Fathers, Where Are Ye?), ve které zejména hektický dialog mezi Küchenem a Werliinem dosahoval nesmírně tklivého rozpoložení.

Pacemaker byl vystavěn na směsi neworleanského blues a agresivní volné improvizaci s pulsující melodií a repetitivním Zethsonovým pianem. Střídání nálady a stylových poloh posluchače přimělo k uvolnění a radosti – ale chvilkami také k těžké nostalgii a melancholii. Každopádně hudba Angles 7 je ve svém směšování radosti a smutku nesmírně narativní. A také do mrtě rozsekaná a bláznivě rozvířená.

Sobotní odpoledne přivedlo festival také do Evangelického kostela, kde trumpetista Pavel Zlámal provedl svůj projekt Horizont sedmého. V Městské hudební síni zas Dano Šoltis čaroval na bicí ve svém Drum Songu, Písni bubnů. Italský kytarista Paolo Angeli následně zahltil posluchače zvukovými efekty, kterých možná bylo až přespříliš.

Na poslední chvíli došlo i ke změně místa koncertů, a v tomto ohledu se festival ve městě jakoby ztrácel. Ne však zásadně. Nakonec pořadatelé naopak zvolili správně – Bio Central bylo zaplněno, Beseda taktéž. Evangelickému kostelu i Městské hudební síni by více posluchačů slušelo.

Během pětidenního programu mohlo návštěvníky zaujmout přes patnáct kapel – dle ohlasů bychom měli zmínit alespoň čtvrteční vystoupení mezinárodního jazzrockového, bluesového i freejazzového kvarteta Kuhn Fu, stejně tak jako českou premiéru kvarteta maďarského multiinstrumentalisty a skladatele Bély Ágostona.

Není toho mnoho, co by se dalo festivalu Jazz Goes to Town vytknout. Za uvážení by možná stálo stručné uvádění souborů, které nejsou v našich zemích takřka nikomu povědomé (jak OUM, tak Angles 7 koncertovali v Českých zemích poprvé).

Avšak to je pouhá drobnost. Letošní festival je spíše příslibem pro ty budoucí. Hradec Králové možná mohl žít jazzem intenzivněji, avšak v dnešní době nelze tuto akci než přivítat a organizátorům vyseknout poklonu. Za úsilí, za nadšení, za kulturní diversifikaci mainstreamové popkultury.

Doufejme jen, že se v budoucnu nebudeme muset potýkat s kvótami určujícími počet vystupujících podle příslušnosti k pohlaví, jak je tomu v současné době ve Švédsku. Vždyť v tamních klubech, provozovaných za finančního přispění kulturních fondů, se nabídka vystoupení řídí ve fixním poměru 60 procent hudebníků-mužů a 40 procent hudebnic-žen.

Není pak divu, že atmosféru JGTT si Martin Küchen velmi pochvaloval, neboť jeho sedmi či devítičlenný band složený ze samých mužů ruinuje měsíční genderovou politiku jakéhokoli klubu zcela nekompromisně – a i proto si ve své vlasti téměř nemá kde zahrát.

Autor:Martin Starý