Stephen King o rozhlasové hrůze. Nejhorší je strach z toho, co nevidíme

King by dokázal napsat čtivě a hrůzostrašně i návod na obsluhu myčky na nádobí, takže líčení jeho často velmi osobních zážitků s různými hororovými příběhy je požitek – např. pasáž, ve které popisuje, jak pod vlivem marihuany sledoval neumětelskou padesátkovou klasiku Robot Monster, stojí rozhodně za to. Zároveň je to vážná a podnětná úvaha nad samotným žánrem, nad tím, co všechno s námi jako jeho konzumenty dělá a na jaké struny naší osobnosti i společenských nálad hraje. Konečně je to také obsáhlá studnice doporučení, jaké knihy si číst po nocích při svíčkách, jaké zapadlé filmy hledat v internetových archivech a jaké zaprášené televizní seriály vytáhnout ze zapomnění.

Jedna z nejlepších kapitol Kingovy knihy se přitom zabývá rozhlasem – médiem, které pro mnoho hororových fanoušků bude asi nejméně lákavé. King, který vyrůstal v padesátých letech, si dokonce myslí, že nejspíš patří k poslední generaci, jež dokázala rozhlasové hry naplno prožít. Píše o takzvaném „set of reality“, což je schopnost diváka, čtenáře či posluchače „vstoupit“ do světa příběhu vyprávěného nějakým médiem. Zatímco u filmu nebo televize nám přijde samozřejmé, že se dokážeme vcítit do jejich příběhů, s romány nebo třeba poezií už může mít řada z nás problém. U rozhlasových dramat je to ještě horší, protože jsme si odvykli je poslouchat, mimo jiné i díky televizi.

Pátek třináctého: Vrah v hokejové masce porcuje lidi ve filmu, videohře i na skautském táboře

• Upravit

Každý hororový fanoušek ví, že pátek třináctého je nejlepší oslavit na skautském táboře Crystal Lake, nejlépe s mačetou zaraženou v hlavě. Několika vybraným snaživcům se to tento týden dokonce poštěstí téměř doslova. První díl hororové série Pátek třináctého se totiž natáčel v reálném skautském táboře, který dodnes funguje. Jednou do roka se v něm pořádá speciální tematická prohlídka pro milovníky maskovaného vraha s hokejovou maskou Jasona Voorheese.

King nás přitom nabádá, abychom se ke stařičkému hororovému rádiu vrátili. Zvuk je totiž podle něj velmi vhodným médiem pro šíření hrůzostrašných signálů. Zdůvodňuje to úvahou, která navazuje na výrok hororového spisovatele Williama F. Nolana. Ten říká, že není nic děsivějšího než strach z toho, co je za zavřenými dveřmi. Hororoví tvůrci většinou tyto dveře alespoň pootevřou, aby odstranili hranici, která nás dělí od toho, co číhá za nimi. Ve filmu, v televizi a dalších vizuálních médiích se přitom očekává, že „ukázaná platí“ a nakonec hrůzu za dveřmi i spatříme. Jenže sebevynalézavější obludy od mistrů speciálních efektů obvykle nejsou tak děsivé jako to, co si dokážeme vybájit ve vlastní fantazii. V rozhlasových hrách naproti tomu nikdy nemůžeme monstrum spatřit – nanejvýš zaslechnout. A zvuk je médium, které naši fantazii ještě provokuje, místo aby ji utlumilo.

King samozřejmě vzpomíná na legendární rozhlasovou adaptaci Wellsovy Války světů od Orsona Wellese, která v roce 1938 vzbudila paniku, protože mnoho posluchačů si myslelo, že poslouchají skutečné zpravodajství informující o právě probíhající invazi Marťanů. Vzpomíná ale i na naprosto zapomenuté inscenace jako seriály Dimension  X, Inner Sanctum nebo Lights Out i konkrétní epizody, které mu uvízly v paměti – delikátní cvičení v absurditě Kuřecí srdce, které pozřelo svět nebo dentistickou noční můru Den u zubaře.

Pokud vám dělá nepřekonatelný problém naladit se na „set of reality“ archivních rozhlasových kousků, a máte přesto chuť ohledávat mrazivá zákoutí zvukové hrůzy, doporučuji sérii současných rozhlasových her inspirovaných H. P. Lovecraftem Dark Adventure Horror Theater. Vedle adaptací Lovecraftových povídek jsou mezi nimi i původní inscenace, včetně mash-upu s Wellesovou Válkou světů Dagon: War of the Worlds. Možná jim v budoucnu budeme věnovat samostatný díl Ektoplasmy. Každopádně při skřípavém otevírání rozhlasových hororových dveří přejeme spoustu tísnivých pocitů.