Syndrom vyhoření

Odpověď prý na sebe nechala dlouho čekat, ale byla svým rozsahem neobvyklá, protože se skládala z pěti menších knih nazvaných "O uvažování papeže Evžena". Její autor nevynechal žádný důležitý problém života tehdejší církve. A adresátovi pojednání připomíná, aby při všem svém rozmanitém zaměstnání a odpovědnosti nezapomínal na sebe a aby se ve vnějším ruchu sám neztratil. Jako papež má být k dispozici všem. A tento ideál se má snažit naplňovat. Podaří se mu to jen tehdy, když se nestane majetkem druhých lidí, ale když zůstane za všech okolností sám sebou. "Takže mysli na to, neříkám vždycky, neříkám často, ale přece aspoň občas, aby ses vrátil sám k sobě." Jde o vnitřní návraty a o umění odpočívat od vnějších prací.

A tady jsme u otázky, která se týká každého z nás: Jak zůstaneme uprostřed všech starostí, povinností a vnějších dojmů sami sebou, jak se dokážeme ubránit a ovládnout, abychom jim nepodlehli a zachovali si nutnou míru vědomí vlastního "já"?

Papež Evžen III.

Není náhodou, že se v poslední době mluví stále častěji o syndromu "vnitřního vyhoření". Týká se to především lidí, kteří se ve svém zaměstnání přednostně starají o druhé, jako učitelé, vychovatelé, zdravotníci, duchovní apod. Ale stát se to může každému z nás, i když patříme do jiných profesí anebo jsme na odpočinku. Jde přitom o vtíravý pocit, že člověk je vnitřně prázdný, bez motivace, protože musí stále jen rozdávat, aniž by měl možnost načerpat novou energii. Člověk tedy "vyhoří", protože včas nenatankuje novou pohonnou látku.

Tento syndrom se šíří právě v době, která dává tolik možností k poměrně dlouhým období volného času, neboť pracovní týden se stále zkracuje. Zdá se, že tyto volné chvíle nejsou zárukou pro to, aby si člověk dostatečně odpočinul a našel sám sebe. Umění odpočívat je zřejmě něco jiného než přesně naplánovaná dovolená, rozdělená na hodiny, minuty a kilometry, a než hon za množstvím rychle se střídajících požitků.

Umění odpočívat a obnova vnitřního pokoje není a nemůže být je záležitostí dovolených a volných dnů, ale měli bychom se umět zastavit i uprostřed všedních dnů a ubránit se tlaku vnějšího světa. Jednou z největších tragédií současného člověka je fakt, že nevydří ani minutu sám se sebou v jedné místnosti: stále hledá nějakou činnost, nějaký vnější podnět a je celý nesvůj, když tento podnět nepřichází. Ale co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí sám sebe?