Švýcarský den na Vltavě

03642145.jpeg

K přípravě celodenního vysílání na švýcarské téma nás přivedlo několik důvodů: především si chceme připomenout a oslavit 100 let existence dadaismu. První večer kabaretu Voltaire v Curychu se konal 5. února 1916. Dvě stě letos uplyne od napsání slavné básně lorda Byrona „Vězeň chillonský“. Anglického básníka tehdy inspirovala návštěva hradu Chillon na břehu Ženevského jezera. Letošní rok je bohatý na kulturní události, které přesahují hranice země helvetského kříže: ve Vevey bylo v dubnu otevřeno muzeum Charlieho Chaplina a ve stejném měsíci v Basileji nová budova tamního Kunstmusea, které patří k nejvýznamnějším světovým institucím zabývajících se výtvarným uměním.

O všech těchto událostech budeme referovat v dopoledním speciálním vydání Víkendové přílohy, ve které ještě pohovoří švýcarský velvyslanec v České republice Markus-Alexander Antonietti o svém vztahu k české kultuře, o Bohumilu Hrabalovi například, a o švýcarsko-českých kulturních vztazích.

Dominantami odpoledního vysílání budou Euphonia nazvaná V Basileji za Bohuslavem Martinů a hra Maxe Frische Pan Biedermann a žháři. Švýcarský den vyvrcholí záznamem Mozartovy Kouzelné flétny z curyšské opery.

Vysíláme 11. června.Kompletní program

Naši reportážní cestu s Eliškou Závodnou jsme zahájili v Ženevě. Nedaleko hotelu Beau-Rivage, kde zemřela po útoku italského anarchisty rakouská císařovna Alžběta, jsme nastoupili na loďku, která je součástí místního MHD. Bylo to stylové zahájení cesty, neboť slavný Ženevan J.-J. Rousseau napsal: „Vždy jsem vášnivě miloval vodu; pohled na ni mě noří do rozkošného zadumání, ačkoli to zadumání postrádá zřetelného obsahu.“ Pohled z paluby lodi nám aspoň na chvíli umožnil vnímat rozměr jezerní krajiny: v zrcadle jezerní hladiny, připomínající moře, se násobí rozměr hor, vinic, zámků a měst na břehu. V Ženevě jsme se vypravili ve stopách argentinského spisovatele Jorge Luise Borgese. Spisovatel je pohřben na místním Královském hřbitově. Borgesův náhrobní kámen se záhadnými postavami je stejně enigmatický jako jeho literární dílo. Nápis ve staré irštině sděluje, že na protilehlé straně, po smrti, není nic. Na odvrácené straně náhrobku se píše, že se nesmíme bát. Odvahu nám (živým nebo mrtvým?) dodává drakr, válečná loď Vikingů. U Ženevského jezera jsme se ještě vydali do nově otevřeného muzea Charlieho Chaplina ve Vevey.

03642147.jpeg

Oblast u Ženevského jezera si vybralo jako místo k bydlení hodně světově proslulých osobností: spisovatelé Graham Greene a Vladimir Nabokov nebo malíř Oskar Kokoschka. Největší hvězdou mezi místními usedlíky zahraničního původu byl určitě Charlie Chaplin, který zde strávil posledních pětadvacet života. Chaplinovo muzeum, jehož návštěvníky do euforické atmosféry vtahují úchvatné výhledy na jezero a Alpy, mi připomínalo svou dynamickou expozicí inscenaci Radokovy Laterny magiky. Putování v oblasti Ženevského jezera jsme uzavřeli v jedné z největší atrakcí země helvetského kříže, v jezerním hradě Chillon, kde právě probíhá výstava k dvoustému výročí návštěvy lorda Byrona, která básníka inspirovala k napsání Vězně chillonského. Leitmotivem výstavy v hradních prostorách je sdělení, že lord Byron, považovaný za Davida Bowieho 19. století, se výrazně podílel na rozvoji turistického ruchu ve Švýcarsku.

Basilej, město muzeí, galerií, veletrhů, výstav, byla další naší zastávkou. V galerii nadace Beyeler jsme viděli výstavu Jeana Dubuffeta, v nové budově Kunstmusea expozici věnovanou modernímu sochařství.

100 let DADAPřed sto lety na začátku února ve Spiegelgasse v třípatrovém domě číslo 1 zahájil svou činnost kabaret Voltaire. Už název tohoto podniku v sobě obsahuje cosi dadaisticky provokativního: jeho protagonisté na rozdíl od racionalisty Voltaira uctívali iracionalismus.„V průběhu první světové války se dosud malé město Curych stalo velkoměstem, sem proudily četnými kanály, které dnes jsou skoro neuvěřitelné, z celé Evropy emigranti, utečenci, byla to směsice velice pestrá, a poněvadž to byli lidé všelijak politicky angažovaní a řada předních autorů z mnoha zemí, ale byli to i vyslovení podvodníci, zločinci, to všechno se v Curychu pomíchalo,“ řekl v pořadu o curyšském zrodu DADA Ludvík Kundera.

03642148.jpeg

Kamarádi z několika zemí si řekli, že by měli mít nějaký podnik, kde by mohli po večerech vysedávat. Takový podnik s ochotným panem hostinským našli. Nazvali ho kabaret Voltaire. První pamětihodný večer 5. února 1916 proběhl jako velká improvizace: předem nikdo nevěděl, co se tam odehraje, role režiséra se nikdo neujal, ani žádný dramaturg tam nepůsobil, výstupy nikdo nevybral, i jejich pořadí bylo libovolné. Kdo se přihlásil, ten mohl s čímkoli vystoupit. Hned ten první večer tam došlo k velice heterogennímu setkání nejrozličnějších tendencí, recitovala se tam vskutku avantgardní poezie, Apollinaire, načež následoval balalajkový orchestr ruských emigrantů a podobně to šlo dál… Velkou důležitost tam měla hudba. V kabaretu Voltaire vznikl bruitismus. Šlo o všelijak násobený hluk. Objevily se tam už zárodky toho, co se později nazvalo simultánními básněmi. Paralelně a zčásti se překrývajíce hovořili tři čtyři lidé. Později jich mluvilo třeba dvacet.“

03642149.jpeg

O letošních reflexích uměleckého odkazu prvních dadaistů a o hledání nových podob DADA jsme pro náš pořad připravili rozhovor se ředitelem současného kabaretu Voltaire Adrianem Notzem.

Dürrenmatt a FrischDo odpolední literární části Švýcarského dne jsme vybrali díla dvou největších osobností švýcarské literatury 20. století. Povídku Sisyfův obraz od Friedricha Dürrenmatta a hru Maxe Frische Pan Biedermann a žháři. V dopolední Víkendové příloze, ve které uslyšíte zprávy o zastaveních na naší švýcarské cestě, se budeme věnovat pobytům Maxe Frische ve vesnici Berzona, v údolí Onsernone ve švýcarském Ticinu. Frisch svůj život v údolí Onsernone popisuje v Deníku z let 1966-1971: „Ves vzdálená jen několik kilometrů od hranic má 82 obyvatel, kteří mluví italsky; žádnou restauraci, ani obyčejný bar, protože neleží na silnici vedoucí údolím, nýbrž stranou. Každý host z města okamžitě řekne. Ten vzduch! A pak trochu bojácně: A to ticho! Je tu svažitý terén: terasy s obvyklými vysušujícími zdmi, kaštany, jeden fíkovník, který to nemá v džungli ostružin lehké, dva velké ořešáky, bodláčí…Jednou v letadle se mi zdálo, že poznávám náš dům: šedivý špalek v postranním údolí. Bylo mi ho líto; stojí tam tak často sám, bez obyvatel. Ale uchovává naše knihy, civilní dokumenty, dopisy, poznámky, nádobí, taky víno. Když se člověk jednoho dne vrátí, vypadá dům naprosto věcně. Všechno tam pořád je. Dům nic nevykládá.“