Svatební košile v bezduché mlze

10. září 2018
Jakub Hrůša, dirigent, Kateřina Kněžíková, sólistka, Richard Samek, sólista

Letošní Dvořákova Praha začala kantátou Svatební košile. Pro Antonína Dvořáka to byla skladba, která mu podruhé výrazně otevřela dveře do světa a ukázalo ho jako výborného skladatele „vokálních symfonií“, což je jistě umělý termín, zdá se však, že toto Dvořákovo dílo vystihuje nejsilněji.

V Košilích jsou slyšet budoucí postupy slavných symfonií, nápěvy i patry (například hoboje, vzestupné a sestupné smyčcové plochy), které se jako stylotvorné prvky budou u Dvořáka neustále vracet, citová energie je však nejvíce investována do zpěvu, který spolu s hudbou zpřítomňuje naladění i filosofickou hloubku slavné balady Karla Jaromíra Erbena.

Dvořákova Praha, Rudolfinum

V programu koncertu, v němž Českou filharmonii, Filharmonický sbor Brno a tři sólisty řídil Jakub Hrůša, se píše o kongeniálním propojení Dvořákovy hudby s myšlenkovou esencí a naladěním Erbenova textu, to ovšem podle všeho záleží na emocionální vypjatosti a přesvědčivosti zpěvu a na stejně dynamické interpretaci symfonické vrstvy. To první se nedostavilo vůbec, a když už, pak většinou ve Vypravěčových vstupech barytonu Svatopluka Sema (i tenor Richarda Samka občas zajiskřil). K tomu druhému také nedošlo: dirigent Hrůša zabalil celou skladbu do lyrického hávu školních výkladů baladické poezie, která však Erbenovi ubírá to nejpodstatnější – hloubku metafyzické Osudovosti světaběhu, jemuž se nelze postavit, a když už se k tomu odvážíme, smete nás bezohledný stroj Času k zemi (ano, to je onen Osud, Stroj času, střídání života a smrti). A tak zněly Dvořákovy Košile skoro odtažitě, nepřípadně líbezně, paradoxně tak, jako kdyby uctívaný velikán české hudby Erbena snad ani nečetl a vůbec mu neporozuměl.

Jistěže, řekne soudný hlas, že tak tomu rozhodně není. Existují přece interpretace, v nichž slyšitelně dochází k erbenovskému boji protikladů světa, který do Dvořákovy hudby pronikl a někde v těch notách zůstal. Toho ducha je však třeba oživit, a to se Hrůšovi ani ostatním jednoduše nepodařilo (vzdor spolehlivému výkonu brněnského sboru).

Touha Friedrichova poutníka. V Berlíně vystavují obrazy věnované fenoménu toulání

03479944.jpeg

Vstup do Staré národní galerie v Berlíně je v posledních dnech poněkud obtížnější. Pokud nepřijdete brzy dopoledne, čeká vás zřejmě větší či menší fronta. Vrcholí tu výstava pod názvem „Wanderlust“, shromažďující obrazy věnované fenoménu poutnictví či toulání, který je bezprostředně spojen s osvíceneckým oživením zájmu o přírodu a s romantickým prožíváním světa (to ovšem nemá nic společného se svíčkami, ladností siluet koní či s bělostným zamlžením vzduchu).

Nejméně se to bohužel dařilo Kateřině Kněžíkové, jejíž soprán nedokázal propůjčit vyprávění Panny potřebnou vroucnost a niternou přesvědčivost. Těžko říct, zda to byla více chyba mladé interpretky, která zkrátka ještě životní zkušeností či jinak nedospěla k erbenovským hloubkám, anebo vina dirigenta, jemuž se nepodařilo z jindy obdivovaného sopránu Kateřiny Kněžíkové vytěžit jakýkoliv duševní, natožpak duchovní pohyb. A odtud – z toho bezdotykového, technicistního zpěvu bez jasnějšího výrazu – potom vznikal dojem, že se Dvořák s Erbenem nesešel, nýbrž úplně minul.

Místo osudovosti, která je krutá v tom, že nedokáže vytvořit situaci, v níž vítězí všichni, v níž se život obejde bez smrti, štěstí bez hrůzy a v níž se všechen čin nakonec musí tvrdě splatit, dostavila se v Dvořákově síni pražského Rudolfina jakási lyrická mlha, v níž se ztratilo vše, co Erben do svých básní věčně uzamkl.

A tak i recenzentovi, který si stále nechtěl připustit, že k takovému míjení došlo, běžely po koncertě pro uklidnění v hlavě staré nahrávky a také hlas Erbenovy Věštkyně, která i pro všechny příští produkce Dvořákových Svatebních košil zvedá varovný prst a volá: „Nechtějte vážiti lehce řeči mojí/ z nebeť přichází věští duch;/ zákon nezbytný ve všem světě stojí/ a vše tu svůj zaplatí dluh.“