Touha Friedrichova poutníka. V Berlíně vystavují obrazy věnované fenoménu toulání
Vstup do Staré národní galerie v Berlíně je v posledních dnech poněkud obtížnější. Pokud nepřijdete brzy dopoledne, čeká vás zřejmě větší či menší fronta. Vrcholí tu výstava pod názvem „Wanderlust“, shromažďující obrazy věnované fenoménu poutnictví či toulání, který je bezprostředně spojen s osvíceneckým oživením zájmu o přírodu a s romantickým prožíváním světa (to ovšem nemá nic společného se svíčkami, ladností siluet koní či s bělostným zamlžením vzduchu).
Proto je také největším lákadlem výstavy slavný obraz Caspara Davida Friedricha „Poutník nad mořem mlhy“, nejznámější a nejmocnější ikona romantismu vůbec.
Friedrichův obraz z výstavy vystupuje nejen na plakátech a reklamních poutačích na internetových sítích, ale je skutečným šperkem i v rámci expozice – září nad všemi a ostatní také přirozeně zastiňuje. Jistě to může být působením reklamy či známostí obrazu, jak naznačují estetické vědecké výzkumy, podle nichž v estetickém hodnocení dáváme přednost věcem, které už známe, před těmi, které vidíme poprvé, i kdyby kvalita nového byla stejná či dokonce větší. Jenže u Friedrichova kultovního obrazu je to zjevně něčím jiným než všeobecnou znalostí a celou tou umělecko-kritickou rozpravou a mocí kulturního provozu.
Zatímco řada jiných obrazů na výstavě sklouzává k hranicím líbivé neživotné krásy, Friedrichův poutník okouzluje tím, že nic takového nedělá. Patří to k Friedrichově stylu, který i na jiných obrazech na výstavě důsledně potlačuje kýč, jakkoliv nijak nepotírá jistou rozechvělost romantické duše (daří se mu to nejlépe v barvách stmívání a rozbřesku, které v přechodu téměř nemají hranici).
Friedrichův poutník je tajemný, stojí zády k nám, nevidíme mu do očí, nevíme nic o výrazu jeho obličeje, nic o emoci, která se mu nad mořem mlhy vkresluje do tváře. Emoci z mlžného moře doplňuje až divák; malíř si ji umístěním postavy vynucuje; diváci však ve většině s mobilním telefonem před plátnem o jakoukoliv možnosti vcítění přicházejí. Post-moderní „Wanderlust“, tedy touha po putování po globálních krásách světa, se tu nejvíce odráží právě v elektronické konzumaci, v digitálním polykaní a sdílení obrazu.
To, že současný Wanderlust – původně chápaný jako touha po putování v přírodě, kterou si i s jejími přírodními i kulturními dějinami přivlastňujeme dotykem nohou a pohybem celého těla i mysli v otevřeném prostoru – stále častěji přechází do virtuální reality, naznačuje i vystavené 3D video s písní Wanderlust islandské zpěvačky Björk. Je to působivá adrenalinová plavba po řece, zahrnující i střemhlavý skok do vodopádu a závěrečné vplynutí do mateřských dlaní podzemí přírody, poskytuje však nakonec daleko méně dobrodružství než prohlídka cestovních deníků tovaryšů, z nichž vyrostly například písňové cykly další romantické ikony, Franze Schuberta. O sdílení pohledu poutníka z Friedrichova obrazu nemluvě. I pro tyto proměny „touhy putovat“ se vyplatí do Berlína ještě zajet.
Wanderlust
Stará národní galerie v Berlíně
10.5.- 16.9.2018
Související
-
Polaroidový deník skutečnosti. Výstava Wima Wenderse odkrývá zákoutí režisérova života
Berlínská výstava Wima Wenderse v prostoru C/O přináší přes 200 autorských polaroidových fotografií, které dotvářejí režisérovu práci a znovu oživují jeho dávné prožitky.
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
