Polaroidový deník skutečnosti. Výstava Wima Wenderse odkrývá zákoutí režisérova života

5. září 2018
Wim Wenders před svou fotkou na výstavě Wim Wenders: Instant Stories

Berlínská výstava Wima Wenderse v prostoru C/O přináší přes 200 autorských polaroidových fotografií, které dotvářejí režisérovu práci a znovu oživují jeho dávné prožitky.

Krajiny zalité zapadajícím sluncem, Manhattan v dešti, všední snídaně, toast s kečupem, levný hotelový pokoj nebo originální snímky z filmů. „Na této výstavě je opravdu jedinečné, že všechny fotografie vznikly při natáčení filmů. K vidění jsou vůbec poprvé,“ vysvětluje kurátor výstavy Felix Hoffmann a zároveň upozorňuje na fakt, že pro Wenderse, jednoho z nejvýznamnějších představitelů současného německého filmu, polaroidové fotky představovaly důležitou formu uchovávání reality.

Polaroid byl tehdy součástí Wendersových filmů a je úžasné, že něco takového můžeme vystavovat.
Felix Hoffmann

Felix Hoffmann také upozorňuje, že Wendersovy polaroidové fotky, kterých jsou v jeho nadačním archivu na tisíce, odkrývají hlubší historii režisérovy filmografie: „Výstava nemá představovat pouhý výběr Wendersových fotografií z jeho Nadačního archivu. Chtěli jsme zdůraznit, že polaroid byl celou dobu ve Wendersových filmech velkým tématem.“

Polaroid jako režisérův pomocník

Sůl země je Wendersův filmový portrét brazilského fotografa Sebastiãa Salgada

03250022.jpeg

Režisér Wim Wenders často točí dokumentární filmy o umělcích. Nyní přichází do německých kin film Sůl země - portrét slavného brazilského fotografa Sebastiãa Salgada.

Většinu vizuálních vzpomínek, které jsou k vidění na berlínské výstavě, Wenders pořídil především během svých cest po Americe v průběhu 70. let.  Tehdy se tam jako mladý režisér snažil vytvořit své první umělecké stopy: bez peněz, bez známostí, bez příležitostí, ale s obrovskou fascinací americkým filmem. Snímky ale Wendersovi sloužily také jako důležitý pomocný nástroj při práci, a to až do 80. let.

Filmy tehdy fungovaly stejně jako fotografie. Člověk neviděl, co natočil.
Wim Wenders

„Používal jsem polaroid celou dobu. Často jsme film vyvolávali až po návratu do Německa, měsíc po natáčení a teprve tehdy jsme viděli, co jsme vlastně natočili. V dnešní době můžeme sledovat přímo, co se natáčí, ale tehdy taková možnost nebyla. Dělal jsem si při každém natáčení vlastní fotky, abych si zdokumentoval, co už jsem natočil a co ještě chybí. Díky tomu jsem třeba zjistil, že mi ještě chybí záběr z druhé stany. Takže to byl konkrétní pomocný prostředek, který umožňoval točit film bez scénáře,“ vzpomínal německý režisér při otevření své výstavy v Berlíně.

Víte dnes vůbec, kde jste pořídili svoje snímky?

New-York, Berlín, Praha. Divoká jízda i osobní dokument. Představujeme knihu City Primeval

Phil Shoenfelt, Robert Carrithers, Louis Armand, City Primeval

Undergroundová scéna New Yorku, Berlína a Prahy očima klíčových výtvarníků, hudebníků, básníků, designérů, filmařů nebo performerů. To je kniha City Primeval, která přináší unikátní svědectví o životě subkultur a proměnách umění od 70. let do současnosti.

Od konce 60. do začátku 80. let se pro Wenderse stal polaroidový fotoaparát preferovaným médiem, skrze nějž zachycoval průběh dní, triviální pohledy či scenérie, ale také postup natáčení svých filmů nebo momentky ze setkání s přáteli jako Annie Leibovitz či Peter Handke. Snímky jsou často velmi biografické. A jak sám Wenders prozrazuje, toto období vnímá jako tvorbu svého experimentálního vizuálního zápisníku: „Byl to prakticky deník. Dnes můžete fotit iPhonem, ale už to není nic haptického a unikátního. Můžete dnes vyprávět o každém snímku, kde jste ho pořídili? Myslím, že asi těžko. V tehdejších fotkách byl oproti těm současným obsažen nějaký příběh. Kdo to dnes může říct? Navíc, snímky, které dnes vytvoříte, nevydrží tak dlouho.“

Polaroidová fotka byla unikát. S dnešními digitálními fotografiemi už to neplatí. Unikáty už neexistují, maximálně dětské obrázky.
Wim Wenders

Podle Wenderse byly navíc polaroidové fotky skutečným sociálním médiem: jakmile jste někoho vyfotili, společně jste pak s napětím čekali, jak se obrázek přímo před vašima očima vyvine. Každý Wendersem vybraný a na výstavě prezentovaný snímek je tak opředen hlubším či triviálnějším příběhem, který vzbuzuje zejména v něm samotném emoční a často nepřenositelné vzpomínky. Snímky rozhodně nejsou nějak umělecky dokonalé. Na některých kouscích by se daly dokládat školácké chyby. Ale výstava s názvem Sofort Bilder neboli Okamžité obrázky, která trvá až do 22. září, má jiné poslání: poprvé v rodné zemi jednoho z průkopníků nového německého filmu poodkrýt další kapitolu jeho života a možná i trochu narcisticky zrekapitulovat jeho vlastní vzpomínky.

Wim Wenders: Instant Stories
7. 7. 2018 - 22. 9. 2018
C/O Berlin Foundation. Amerika Haus. Hardenbergstraße 22–24. 10623 Berlin

Reportáž z berlínské výstavy byla součástí ArtCafé věnovaného výstavě Dvě hlavy, čtyři ruce v humpolecké 8smičce. Poslechněte si celý díl včetně hudebních novinek podle výběru Zdeňka Přidala.

Spustit audio

Související