Nepotřebujeme hrdiny, hlásá Bienále současného umění v Berlíně

Letošní ročník reaguje na uprchlickou vlnu, současné politické události, dává větší prostor ženským kurátorkám i jihoafrickým a arabským projektům. Také se z velké části zabývá obavami naší doby. Takovými, které se i díky vymoženostem sociálních sítí a celosvětové informovanosti neustále množí a neberou ohled na komplexnost vnímání.

Tým pod vedením kurátorky Gabi Ngcobo je poskládaný z uměleců a umělkyň z nejrůznějších částí světa: USA, Jižní Afriky, Brazílie, Ugandy a Německa. Díky mezinárodnímu složení přehlídka nabízí různé pohledy na palčivá témata současnosti. Přitom bienále vyjadřuje přesvědčení, že abychom se mohli v klidu ubírat do další etapy, nepotřebujeme žádné hrdiny.

Dnes jsi hrdina, zítra třeba tyran

Průběžně obyvatelné zóny Philippa Parrena

V berlínském muzeu Martin Gropius Bau právě probíhá výstava Philippa Parrena, jednoho z důležitých představitelů současného postkonceptuálního umění.

„Titul desátého Berlínského bienále - Nepotřebujeme dalšího hrdinu - je vypůjčený z písně Tiny Turner z roku 1985. Můžeme se ptát, co nás nutí vrátit se k této písni 33 let poté, co vznikla. Ve filmu Šílený Max a Dóm hromu, z něhož píseň pochází, je totiž vidět, jak se svět, pyšný jako páv, může rychle obrátit v prach. To značí, že včerejší hrdina se může dnes stát tyranem. Domníváme se, že hrdinství je stejně tak otázkou moci jako otázkou dějin. V posledních letech jsme mphli vidět, jak se někteří hrdinové a hrdinky stávají obětmi běhu času. Tady v Berlíně může být příkladem nedávné volání po změně názvů ulic a jiných veřejných míst, pojmenovaných po historických osobnostech, jejichž odkaz je kontroverzní a problematický. A to je jen jeden příklad z mnoha,“ vysvětluje hlavní kurátorka letošního bienále Gabi Ngcobo.

Gabi Ngcobo se ve své rodné Jižní Africe podílí mimo jiné na edukativních projektech a oproti minulému ročníku zredukovala počet prezentovaných umělců z původních 120 na 46. Tím si letošní mezinárodní výstava současného umění vytvořila prostor pro velkorysejší prezentaci jednotlivých děl a také hlubší zážitek z návštěvy.

Dobré rozhodnutí: větší prostor a menší počet děl

Jděte s dobou, ale buďte obezřetní, nabádá největší digitální festival v Evropě

Když se v Berlíně před 11 lety konal první ročník festivalu digitální kultury re:publica, dorazilo na 700 bloggerů, letos přijela Chelsea Manning a dalších 10 000 lidí.

Některým umělcům patří i celé místnosti nebo patra. Například audiovizuální instalace Tonyho Cokese jsou rozprostřené do celého suterénu moabitského centra pro umění a urbanismus, jinak používaného jako klub. Cokes zde prezentuje krátké filmy o černošských nepokojích z 60. let nebo bleskové střídání černé a bílé barvy za rytmů minimal techna a s textovými citáty techno a house producentů německé či detroitské scény. Chytlavými rytmy Cokes dokázal přepsat původní a často tragická sdělení.

Marek Šindelka: Morální panika

Každý v naší společnosti má právo na život, na soukromí, na svobodu pohybu, pobytu a projevu - a na svůj strach.

Dále se na dvou velkorysých plátnech promítá videoinstalace německého umělce Maria Pfeifera s názvem Noch einmal, tedy Ještě jednou, vracející se ke dva roky staré události, která dokázala výrazně rozdělit německé veřejné mínění. Šlo o případ íránského uprchlíka, kterého po nedorozumění v supermarketu v malém městečku nedaleko Drážďan čtyři muži přivázali za trest ke stromu, aby tím ukázali svou odvahu. Pfeiffer skrze sesbíraná vyjádření místních občanů, kteří se do východoněmeckého města přistěhovali v průběhu 90. let, vyvolává zneklidňující zamyšlení nad tím, co je to vlastně odvaha a jak moc je Německo, které se stavělo k nedávné migrační vlně s otevřenou náručí, vlastně xenofobní a rasistické.

Bienále současného umění prezentuje díla nadějných umělkyň a umělců na pěti různých místech v Berlíně. Poukazuje na křehkost současné civilizace a nutí k zamyšlení nad tím, co si představujeme pod slovy lidskost, humanita, strach nebo odvaha. A to překvapivě koherentně a kompaktně. Souběžně s výstavami můžete také zhlédnout umělecké projekty v rámci speciálního programu v překladu nazvaném Nejsem ten, kdo si myslíš, že nejsem, který si pohrává s obecným vnímáním i předsudky. A to vše až do 9. září.

O Berlínského bienále byla řeč v ArtCafé. Celý záznam pořadu, který se věnoval českokrumlovské výstavě Pohled ženy a ve kterém mluvila mimo jiné streetartová umělkě Toybox a do něhož vybíral hudbu Zdeněk Přidal, si můžete poslechnout zde: