Svatá řeka

16. květen 2011

Řeka Jizera by mohla být druhou uctívanou řekou v Čechách. Pojmenování této půvabné řeky mohlo také vycházet z indoevropského základu. Nejstarší zápis zní Gisera, ale dá se předpokládat, že název řeky je daleko starší, tak jako u řady podobně se jmenujících řek v Evropě. Tedy u Isary, Isér, Isar, Isjer. Předpokládá se, že to znamená prudce se pohybující vodu, odvozeno z indoevropského hoeis, ois, ale také, že jde o ženský rod keltského slova isaros, což znamenalo, mocný, svatý. Takže svatá řeka?

Něco podstatného vždy napoví místní pověsti a o Jizeře jednu takovou známe. Stojí za to si ji poslechnout. Směrem na půlnoc od keltských osad roztroušených kolem řeky žil v horách, které se ještě nejmenovaly Jizerské, starý kouzelník Ivor. Přebýval tu se svým synem Krakem, ovládal prý všechny kouzelné síly a dobře znal zapomenuté zákony skrytých světů. A přece podlehl příliš lidskému citu. Zamiloval se totiž do královny víl Jizery. Netušil, že ho již předešel jeho syn. Jednoho dne oba zamilované přistihl, jak tančí v kruhu víl na lesním palouku. Čaroděj se rozzuřil a nic nepomohly víliny prosby ani synův strach. Syna zaklel do vetchého starce, vyhnal ho do vedlejších hor, jejichž se stal pánem. Krak se tam změnil v Krakonoše. Jizeru a její družky proměnil rozzuřený Ivor do hbitých říček stékajících z hor. Do Jizery, Mumlavy, Olešky, Desné a útlé Mohelky. Ale ani pomsta starého kouzelníka nespasila. Uvědomoval si jen svou samotu a tak sestoupil z hor k lidem a usadil na ostrově nedaleko osady Lugidun.

Personifikace řeky s bytostí, bohyní, bylo starou duchovní praktikou, v tom je stará pověst přesná a třeba i taková osada existovala. Historičtí Keltové pobývali v Pojizeří již mezi roky 400 – 300 před Kristem a v dalších letech následovala jejich hospodářská prosperita. Zatím se tu neobjevilo ani výrazné oppidum ani nějaké náznaky svatyní.

Kult vody je prastarého indoevropského původu a přenesl se nejen ke Keltům ale i k daleko později příchozím Slovanům. V keltském světě je voda nejen uzdravující, ale také oplodňující. Proto jsou v uctívaných řekách spatřována ženská božstva. V okolí jejich pramenů byly budovány posvátné okrsky, v případě Jizerských hor je můžeme předpokládat. Ale uctíván byl i tok a posvátná místa mohla být i při něm. Uvažuje se o tom, že posvátná řeka měla svou bohyni, ale možná i člověka, rituálně očišťovat. Také patrně souvisela se vznikem života a spojovala skutečný svět se zásvětím. O uctívání řek u Keltů jsme informováni, ale podrobnosti nám unikají. Daleko více víme o nejposvátnější řece hinduismu, Ganze. Jejím vodám se připisuje moc smýt viny nashromážděné v koloběhu zrození. A Jizera? Tiše si teče půvabnou krajinou a mlčí. Nic jí to neubírá na její kráse.

autor: Václav Vokolek
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.