Sto roků samoty

Gabriel Garcia Márquez několikrát prohlásil, že Sto roků samoty není jen příběh, ale MNOHEM VÍC. Dramatizace maďarského spisovatele Györgyho Scgwajdy, kterou uvedli v Divadle na Vínohradech, by však mohla spíše nést název Sága rodu Buendíů - jde totiž o jakési repetitorium pro ty, kdo román dosud nečetli, aby ušetřili čas. Oním "mnohem víc" není jen obraz Latinské Ameriky v době politických otřesů a civilizačních zlomů, ale především napětí v autorově stylu. Márquez rozvíjí děj stejně marnotratně, jako bujná pralesní vegetace rámující spletitý příběh. Možná by spíše než o surrealismu, který se někdy s jeho jménem spojuje, bylo příhodnější hovořit o barokních kořenech jeho díla.

György Schwajda prý svou dramatizaci psal pro slavnou Marii Töröcsikovou - v Divadle na Vinohradech se hlavní role Ursuly Buendiové ujala jeho nedávná ředitelka Jiřina Jirásková. Jednotlivé scény se odehrávají v interiéru jakési haciendy s patrně nezbytnými atributy jihoamerické domácnosti - nechybí typická soška Boží Matky s rozžatými svíčkami. Vzpomínající Ursula postupně přivolává na scénu jednotlivé postavy, především své vlastní děti. Divák je svědkem, jak se ve zkratce naplňují jejich krutě bizarní životní příběhy.Postupně Ursulu opouštějí a přecházejí na druhý břeh, kde se sesedají u prostorného stolu jako jakási rada moudrých, kteří už byli vyjmuti ze životních strázní. Na konci hry sedí u stolu naprostá většina Ursuliny rodiny a posléze se k nim připojuje i sama vypravěčka.

Těžko lze jednotlivé herecké výkony hodnotit, protože v představení vesměs nejde tolik o divadelní postavy, spíše o divadelní citaci literárních figur. Bouřlivé zvraty v životě dcery Amaranty, kterou hraje Simona Postlerová, jsou jen odilustrovány, totéž platí o postavě Pietra Crespiho v podání Jana Šťastného, který je pojednán výlučně jako typicky komická figurka vynálezce z počátku století. Postava plukovníka Aureliana, která by mohla "odzrcadlit" bouřlivé společenské proměny, zůstává v podání Vladimíra Dlouhého stále stejná - jak na nevinném chlapeckém počátku, tak uprostřed revoluce, i ve svém hořkém konci. Jedinou scénu, kdy se něco skutečně děje, představuje výstup, ve kterém Ursula spacifikuje svého ozbrojeného vnuka, rovněž nakaženého viremrevoluce. V hereckém projevuJiřiny Jiráskové zůstává scéna výjimkou, jen málokdy během představení vypadne z těžko snesitelné moudrostařenkovské dikce. Většinou neopouští polohu "laskavě" všechápavého nadhledu nad celý tím divadlem světa. V menší míře, to jest úměrně postavě a její amplitudě, platí totéž i o Miroslavu Moravcovi, který ztělesnil Ursulina manžela.

Jestliže se režie Petra Novotného vydala jen po příbězích Márquezova díla v duchu muzikálového zjednodušení, nebylo by možná od věci jít dále a vytvořit rovnou jakousi hru se zpěvy. Nevím, co by tomu řekl samotný García Márquez, ale jistě by se mu líbilo české přísloví "Když do pekla, tak na pěkném koni" - pokud už nemá španělský ekvivalent. Což je vzhledem k barokním filiacím Čech a Latinské Ameriky velice pravděpodobné.