Stav planety je horší, než myslíte. A naděje větší, než myslíte. Režisérka Connersová o Ledu v ohni
Leonardo DiCaprio se jako producent a herec podruhé spojil s režisérkou Leilou Connersovou při tvorbě ekologicky zaměřeného dokumentárního filmu. Jmenuje se Led v ohni a přichází s otázkou: Dají se změny zemského klimatu zvrátit?
Led v ohni (Ice On Fire, k vidění zde) představuje activity vědců a výzkumníků, kteří se snaží přijít s metodami, jak omezit uhlík v atmosféře a obnovit klimatickou rovnováhu. „Chtěli jsme najít lidi, kteří se snaží najít praktické řešení, místo toho, aby o problematice jen mluvili,” říká k tomu charismatická režisérka v interview. To vzniklo na festivalu v Cannes u příležitosti světové premiéry filmu pro pořad Reflexe. Celý rozhovor můžete slyšet v přiloženém audiu, část vám ale nabízíme i v přepisu.
Jak to pro vás osobně všechno začalo?
Studovala jsem mezinárodní politiku v Paříži. Měla jsem dojem, že životní prostředí je to, co lidi spojuje. Když padla zeď a Gorbačov hovořil o klimatu a konci jaderných zbraní, bylo mi dvacet a říkala jsem si: „Tohle je historická chvíle, kdy svět spojuje společná myšlenka.“ A tím to začalo. A pak také to bylo díky práci s Leonardem, protože Leonardo toho o klimatu ví hodně. Začala jsem se tomuto tématu skutečně věnovat, když za mnou přišel Leo a začal se se mnou o tom bavit.
Byl to tedy Leonardo DiCaprio, kdo se na vás obrátil?
Měli jsme podobné zájmy. On o tom chtěl udělat film, a tak vznikl dokument 11. hodina. Už tehdy jsme používali nejnovější způsoby komunikace a internet. Měli jsme internetovou stránku ještě před vznikem Facebooku. Takhle to všechno začalo.
Jak jeho tvůrčí zapojení vypadalo v praxi? Jestli to bylo na každodenní nebo každotýdenní bázi, jestli jste každý týden společně dělali rozhodnutí, jak moc jste byli v kontaktu…
Vždy se na natočené scény podíval a dal nám k tomu své připomínky.
Nezavíráme oči před environmentální hrozbou. MeetFactory otevírá s Vltavou letní kino
Ve spolupráci s Českým rozhlasem Vltava se letní kino v MeetFactory naladí na vlnu diskusí o environmentálním stavu světa. Při pohledu na postupující vývoj ekologických výstrah nabízí vybrané filmy prostor k zamyšlení nad změnami v přírodě a možnostmi jedince nastolený kurz usměrnit k lepšímu. Na zeď smíchovské továrny, bok po boku tratě a cesty, se počínaje první červnovou středou do konce září každý týden krátce po setmění promítá. Vstupné je i v létě 2019 volné.
Za 12 let, co uplynuly od vašeho prvního společného filmu 11. hodina, se stalo spoustu věcí. Film 11. hodina byl varováním, váš nový film je také varováním, ale zároveň je plný naděje. Takže co se změnilo?
Změnilo se to, že situace je horší. Ale zároveň je také lepší. Zní to legračně, ale měla jsem krátkou přednášku na jedné akci v Los Angeles a tam jsem řekla: „Je to horší, než si všichni myslí, a zároveň je to lepší, než si všichni myslí.“ Obojí je pravda. Teď probíhají dva scénáře. Zrychlující se proces narušování klimatu způsobený táním v Arktidě a zároveň rychlý nástup inovací, které mají tento problém řešit. Oba procesy se řítí souběžně kupředu. O tom ten film je a doufám, že tak i vyzní. A otázka zůstává, zda se nám ty technologie podaří včas dotáhnout na takovou úroveň, abychom zabránili tomu nejhoršímu.
Co vás při natáčení nejvíce překvapilo?
Jako režisérku mě nejvíce překvapilo zařízení na přímé zachycení CO2 ze vzduchu a ty chaluhy. A také biouhel. To jsou strašně účinná řešení. Když v 9 % globálních vod zasadíme chaluhy, budeme moct snížit globální emise o 50 %. To je něco, co opravdu můžeme udělat, a to i bez účasti vlád. Ano, opravdu. Tím je projekt Drawdown tak fascinující. Bylo by skvělé, kdyby se ho vlády účastnily, ale nutně je nepotřebujeme. A to je pro mě opravdu znamením naděje. Já sama jsem spustila síť pod názvem NOW, která má za cíl podporovat lidi ve využívání technologií z projektu Drawdown, abychom se vyhnuli klimatické katastrofě.
Kdo by se do toho mohl chtít zapojit? Kdo by to měl zrealizovat, když by to mělo probíhat bez účasti vlád, ale přitom to samozřejmě bude stát nějaké peníze?
Zvládneme to realizovat my jako globální komunita. Podle mě musíme jako lidská civilizace dospět a pochopit, že to zvládneme. Je to stejné, jako když u vás diagnostikují nějakou nemoc. „Máte tuhle nemoc, tady je lék.“ A vy řeknete: „Já to vlastně nechci brát. Stojí to moc peněz.“ A prostě umřete. Co jiného chcete dělat? Chcete tvrdit, že je to moc drahé a že se nic neděje? Klidně, ale stejně se stane to, co se má stát. A my doufáme, že to je právě to, co předáte svým čtenářům. Na světě to funguje následujícím způsobem: Když bude v atmosféře příliš mnoho CO2, tak se tady nebude dát žít a my zemřeme. To je celé. Můžete tvrdit, že je to nepřesvědčivé, složité, drahé a tak podobně, ale nakonec stejně zemřete.
Je lepší ty myšlenky, které jste právě zmínila, předávat pomocí příběhů a emocí, nebo faktů?
Obojí, potřebujete obojí. Potřebujete fakta, pravdu. Neexistuje jedna jediná věc, která by přiměla veškeré lidstvo k akci. Každý reaguje jinak. Někteří lidé reagují na strach, jiní na inspiraci a další na argument penězi… My nabízíme tohle. Jsme parta lidí, kteří opravdu tvrdě makali, aby vám řekli, co se děje, co zjistili, ale také jaká jsme našli řešení. To je náš příspěvek. Mám vám tady tvrdit, že to přesvědčí všechny? To rozhodně ne. To bych nikdy neřekla. Řekla bych, že to přesvědčí podstatnou část lidí, ale ne všechny…
Čím vás politici zklamali a proč je nutné ten boj individualizovat?
Všichni teď už snad chápou, že politici jsou zkorumpovaní. Takže víme, proč se nic nemění, zvlášť v USA. (…) Otázka zní, jak to budeme řešit jako skupina jednotlivců, která žije právě teď. Protože to není vzdálený problém, dojde k tomu za vašeho života, ne za života vašich dětí. Zažijete výsledky, které už jsou mimochodem vidět… Svou nečinností a naprostou neschopností se o tom pořádně bavit doslova hubíme budoucí generace. Nebavíme se o tom správným způsobem. A všechny problémy jenom odkládáme a tvrdíme, že nám politici lžou. Co je nám po tom, že lžou? My víme, že lžou. Tak se jim postavme. Konfrontujme je. Musíme se těmto věcem postavit. Musíte lidem říct, že je to problém, se kterým se musíme vypořádat jako globální komunita, a ne se bát, že politici s námi nebudou souhlasit. Nehledě na to, jestli lidé říkají, jak to je, nebo není složité, pořád je to pravda.
(…)
Fakta už dnes, zdá se, nestačí a vědcům nevěří všichni. Jde spíš o to, co politici, nebo odborníci cítí, co si myslí, než co vědí.
Nevím, jestli to je pravda. Nevím, jestli s tím zcela souhlasím a řeknu vám proč. Myslím, že to platí na spodních 80 % populace, ale těch horních 20 % na to neskočí. A ti právě vynalézají ty všechny stroje, pěstují chaluhy, dělají měření. Existují milióny lidí, kteří se tento problém snaží řešit. Podle mě tento problém vyřešíme, jen když se se aktivně zapojí lidé z celé planety. Ale nikdy nefungovalo, a také se nikdy nestalo, že by se zapojili všichni. Díky sociologické a historické zkušenosti víme, že aby se na světě něco hnulo, potřebujeme velkou skupinu lidí, ale ne více než 50 % populace.
(…)
Je trochu zvláštní, že se planetu pro všechny obyvatele snaží zachránit jen jedna pětina populace. Není to utopie?
Myslím, že takhle to všeobecně funguje. Nebylo tomu tak z historického pohledu vždycky? (…) Jde o společenskou změnu. O to, jak společnosti fungují, jak se mění velké skupiny lidí. Je to skutečně fascinující. A myslet si, že jeden dokument, jeden hraný film, jedna kniha, jedna mladá žena ten problém vyřeší, je naivní. Vyřeší ho jen tohle všechno dohromady. Zažijeme úspěchy i neúspěchy, ale musíme se dál snažit…
Překlad: Anna Žilková
Související
-
Jsme poslední generace, která může něco změnit, říká režisér Ženy na válečné stezce Erlingsson
Islandskou „ekoteroristickou komedii” Žena na válečné stezce, ve které hlavní hrdinka sabotuje islandský hliníkový průmysl, natočil režisér Benedikt Erlingsson.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
