Stanislav Fiala: Architektura je hra. Když člověk umí improvizovat, nikdy se nezadrhne

Stanislav Fiala
Stanislav Fiala

„Na okolních střechách byl nepořádek, žádná nádherná krajina červených střech. To mě přesvědčilo, že v tomhle nepořádku musíme zkusit udělat něco, co potěší srdce,“ popsal architekt roku 2019 Stanislav Fiala, jak se nad jím navrženou novostavbou DRN v centru Prahy ocitla zahrada. Do Vizitky ho pozvala Alena Rokosová.

Básnířka a architektka Anna Beata Háblová o něm mluví jako o „architektovi z jiného světa, architektovi s duší indiána.“ A opravdu, na první pohled byste Stanislavu Fialovi profesi architekta nepřiřkli. Přesto se v oboru pohybuje více než třicet let a minulý týden se stal Architektem roku 2019.

„Hlavně bych chtěl, aby si o mně lidé nemysleli, že jsem nafoukaný člověk. Nejde tolik o to být architektem, spíš pomocníkem k dosažení cíle,“ řekl ve Vizitce. Mezi Fialovy nejvýznamnější realizace z posledních let patří Palác Špork, Palác DRN v centru Prahy či pražský bytový dům Puškinova, stavěl a ceny za svou práci ale dostal i v zahraničí – například s administrativní budovou MUZO v Praze se dostal mezi finalisty prestižní evropské ceny Mies van der Rohe Award.

Administrativní budova MUZO

Podle poroty soutěže Architekt roku Stanislav Fiala ovládá jeden z nejnáročnějších způsobů architektonického řemesla: disponuje schopností improvizace na stavbě, ochotou bavit se s řemeslníky a společně se vydat na cestu za neznámým, nečekaným a neodhadnutelným.

„Když je člověk schopen improvizovat, vytváří si hladší cestu k výsledku. Hra se nezadrhne,“ míní Fiala. O architektuře totiž vždycky mluví jako o hře, a jednou takovou obrovskou improvizací byla podle něj paralelní práce na dvou velkých realizacích – Paláci DRN a Paláci Špork.

Mizející krása Starého Mostu

Stanislav Fiala se narodil v roce 1962 v Mostě a zažil tak demolici Starého Mostu, která začala kvůli povrchové těžbě hnědého uhlí v polovině 60. let. „Ten obraz mám pořád v paměti. Chodívali jsme do Starého Mostu k babičce. Když začali demolovat baráky, děda to tam procházel a hledal cenné věci. Na dvorku měl velkou sbírku. Most dostal postupně velkou ránu, domy mizely, v člověku ta mizející krása vždycky vyvolala neznámé pocity zmaru,“ popisuje Stanislav Fiala.

Palác DRN

V roce 1989, tři roky po vysoké škole, se dostal do D. A. Studia Martina Rajniše, o necelých deset let později s bývalými spolužáky z ČVUT Jaroslavem Zimou a Tomášem Prouzou pokračoval v ateliéru D3A, který funguje dodnes. Už ale bez Stanislava Fialy, který v roce 2009 s investorem Petrem Němcem po letech spolupráce založil vlastní ateliér Fiala + Němec.

Skleněná fasáda pustí do prostoru světlo a okolní vjemy

V současné době je jeho nejznámější stavbou polyfunkční dům na nároží ulic Národní a Mikulandská. Má výraznou fasádu lemovanou terasami s rostlinami a střechu osadil zahradou. Novostavba zvaná DRN, kterou historik architektury Zdeněk Lukeš označil za mezník ve vývoji české architektury, je napojená jak na Palác Dunaj z roku 1930, tak na barokní Schönkirchovský palác. Stanislav Fiala tak doslova propojil dva světy a z toho starého řadu prvků recykloval nebo otiskl do nové hmoty.

Střecha paláce DRN

Dlouho však musel všechny přesvědčovat, aby na střeše mohla být pro centrum Prahy velmi netypická zahrada. „Na okolních střechách byl nepořádek, žádná nádherná krajina červených střech. To mě přesvědčilo, že v tomhle nepořádku musíme zkusit udělat něco, co potěší srdce,“ vysvětluje, proč na zelené střeše DRNu trval.

Proč má palác skleněnou fasádu, která obvykle znamená velké množství energie vynaložené na ochlazení interiéru? „I když je to strašák, vytvoří uvnitř prostor, který má ducha. Pustí dovnitř slunce a vjemy z okolí. Díváte-li se na hezké věci, obohacuje vás to, máte ze dne lepší pocit. A když se to sejde, tak i lepší část života.“