Spisovatelka Muriel Barbery na Světě knihy: Všechny moje postavy jsou depresivní, ale už jsem k nim smířlivější

5. říjen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Muriel Barbery

Pochoutka, S elegancí ježka, Život elfů nebo Růže sama ‒ to jsou názvy románů francouzské spisovatelky Muriel Barbery, která nedávno navštívila pražský literární festival Svět knihy. O fascinaci Japonskem, smyslu pro humor i plánech do budoucna si s ní povídala redaktorka Mozaiky Šárka Jančíková.

Ve vašich knihách je přítomno jakési snění o Japonsku. Jakou historii má tohle snění o Japonsku ve vašem životě?

Začalo to téměř před třiceti lety, když jsem studovala a potkala jsem svého prvního manžela, který byl z Japonska nadšený. Dlouho jsem tam nemohla jet, protože jsem neměla peníze. A taky jsem si myslela, že by to bylo moc složité, když neumím jazyk a neznám to tam. Před vydáním své druhé knihy S elegancí ježka jsem dostala malou zálohu – tak akorát na to, abych mohla strávit v Japonsku pár týdnů. Ta země mě vždycky zajímala, fascinovala mě krása japonské estetiky, způsob, jakým koncipují zahrady, jak aranžují květiny, jejich jídlo… Když jsem tam poprvé jela, do té kultury jsem se opravdu zamilovala a cítila se být vtahována k ponoru do té koupele krásy a spirituality.

Čtěte také

Existuje nějaké propojení mezi tím, že jste studovala filozofii a fascinací Japonskem?

Řekla bych, že je to přesně naopak. Když se zabýváte filozofií, snažíte se život nějak vysvětlit. Ale v Japonsku chápou, že záhada má zůstat záhadou. Ale že ji lze nějak duchovně nahlédnout. Když objevíte ty zahrady, chrámy, způsob života… Připadalo mi, že se blížím k jistému druhu pravdy, ale bez konceptu, ne ve filozofickém smyslu, ale ve specifickém estetickém a duchovním významu. Na Japonsku mám ráda právě to, že umění pojímají jako přetvoření přírody. Jde však o proměnu utvářenou vnímavostí, nikoli sofistikovanými prostředky. A tahle schopnost mísit umění a přírodu, dodat přírodě její smysl v umění, mě vždycky fascinovala.

Zmínila jste, že literatura pro vás je i možnost navrácení prvotního dětského pohledu, fascinace světem. Jak je pro vás důležité to předat čtenáři?

Když chcete být spisovatelem, musíte si pečlivě uchovat nevinnou část sebe sama. To je ta část, která inspiruje a sytí vaši fantazii. A při psaní o Japonsku je to potřeba ještě víc, protože jde o zemi, kde všude cítíte určitou nevinnost, uchvácení. Občas přistupují k životu s takovou až dětinskostí. Vnímám to jako jistou metaforu pro psaní. Každé ráno, když si sednu ke stolu a snažím se psát, mám pocit, že je to úplně nové ráno světa, takové znovuzrození nevinnosti, a pokouším se to zachytit slovy. A pak den pokračuje a s ním se vrací všechny problémy i záležitosti dospělého života. Ale ano, psaní je pro mě způsob, jak zachytit to okouzlení.

Čtěte také

Ve svých knihách ale také často tematizujete depresi a osamělost…

To je pravda, moje postavy jsou často deprimované a osamělé. Vlastně všechny moje postavy. Užívat si život se všemi problémy a těžkostmi, které přináší, je podle mého velká životní výzva. Schopnost být šťastný je velká věc. Štěstí je boj a nikoli něco, co je nám dáno snadno. Možná na to jen nejsem ta správná osoba, ale řekla bych, že mnoho lidí to prožívá podobně. A s osamělostí je to stejné. To, zda se dokážeme přiblížit ostatním a otevřít se jim, je velké téma našich životů. Takže to pravděpodobně je moje osobní téma, ale zároveň je asi i dost univerzální.

Mění se s narůstajícím věkem autorčin vztah k happy endu? Jak vymýšlela japonská podobenství? A kterou knihu má teď rozepsanou? Poslechněte si celý rozhovor.

Spustit audio

Související