Francie je nalomená země, ale máme naději, říká autorka románu Bezstarostnost

16. květen 2017
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Francouzská spisovatelka Karine Tuilová

Nejen o rasismu, migraci a neustálém boji o vlastní identitu píše ve svém posledním románu Bezstarostnost francouzská spisovatelka Karine Tuilová. Poslechněte si rozhovor o knize nominované na prestižní Goncourtovu cenu, kterou představila na mezinárodním knižním veletrhu Svět knihy.

Váš poslední román s názvem Bezstarostnost je otevřenou výpovědí o odvrácené straně moderní společnosti. Dotýkáte se v něm témat jako jsou rasismus, migrace, válečné trauma nebo prohnilost politického systému. Co vás přimělo zabývat se právě těmito tématy?

Už několik let, přibližně od roku 2007, kdy jsem vydala román Sladká Francie, se ve své tvorbě soustředěně a kontinuálně věnuji sociálním a politickým tématům. Mým cílem bylo – a stále je – psát romány s typickými románovými příběhy i postavami, jejichž prostřednictvím ovšem mohu odhalovat a pojmenovávat slabá místa a dysfunkce společnosti. Bezstarostnost v tomto smyslu navazuje na mou předchozí knihu L'Invention de nos vies, která se zabývala tím, jak těžké je najít stabilní místo ve společnosti, pokud pocházíme z defavorizovaného prostředí nebo pokud jsme dětmi migrantů. V Bezstarostnosti pro mě byla východiskem válka v Afghánistánu, návrat našich francouzských vojáků z této války. Přestože na začátku jsem chtěla vyprávět osobní, komorní příběh o intimních důsledcích války na lidské životy, brzy jsem pochopila, jak velký vliv měl tento mezinárodní konflikt nejen na Francii, ale i na další evropské země. Jak moc ovlivnil nejen intimní sféry lidských životů, život párů nebo rodin, ale i celé společnosti. Původní záměr se tak rozrostl o další roviny, o nové postavy, které pocházejí z rozdílných sociálních prostředí a reprezentují různé sociální vrstvy a role – kromě vojáka traumatizovaného válkou v románu vystupuje politik, úředník migračního úřadu, šéfredaktor židovského původu nebo mladá reportérka a spisovatelka, která tyto muže sleduje.

Do Prahy přijíždíte v době, kdy se Francie potýká s vnějšími tlaky i vnitřní politickou nestabilitou. V poslední době vaše země čelila několika tvrdým teroristickým útokům. Ve francouzské společnosti sílí extremistické tendence i hlasy, prohlubuje se materiální a sociální nerovnost mezi lidmi. Jak byste popsala, charakterizovala současnou situaci Francie? Jak ji vy sama jako spisovatelka vnímáte?

Právě to se pokouším zachytit ve svém posledním románu. Onu trhlinu, která v naší zemi vznikla. Francií v současné chvíli zmítá řada vážných problémů – je zemí vnitřně rozdělenou, rozklíženou, zlomenou. První kolo francouzských voleb je v tomto případě symptomatické a jasně ukazuje, co se ve Francii děje. Sílí vliv radikálních hnutí a stran s extremistickými a extrémně opozičními názory. Je jasné, že francouzská společnost prochází závažnou proměnou. V tuto chvíli není možné s jistotou říct, kudy a kam se bude francouzská společnost po zvolení Emmanuela Macrona francouzským prezidentem ubírat. Jisté je, že Macron reprezentuje mladost, sílu, modernost, otevřenost vůči Evropě. Dynamiku, kterou jsme ve francouzské politice mnoho let neviděli. Přichází s ním tedy určitý příslib, naděje, že věci se mohou změnit. Francie po tom velmi touží.

A vy sama věříte, že s Emmanuelem Macronem se Francie bude vyvíjet směrem k lepšímu?

Ano, věřím tomu, sama jsem mu ve druhém kole prezidentských voleb dala hlas. Pro mě je zosobněním našich tužeb po změně. Macron se pokouší nabídnout nový politický systém, přišel s velmi otevřeným a dynamickým politickým programem, který akcentuje pro mě významné sféry a témata – například vzdělání, školství, kulturu. Ale samozřejmě není možné teď s jistotou cokoli tvrdit či předvídat. Macron je člověk, který není v politice příliš dlouho, nemá moc zkušeností. V každém případě je ale nositelem naděje.

Váš román není jen kritickou sondou do vnitřku francouzské společnosti. Dotýkáte se v něm i bytostně osobních témat, jako je hledání identity a neustálý boj o ni. Jak důležité je pro vás toto téma?

Téma identity je jádrem mé literární tvorby, je to něco, co mě přivedlo k psaní. Jsem přesvědčená, že píšeme především proto, abychom pochopili, kdo jsme. Abychom sami pro sebe byli srozumitelnější. Zájem o problém identity přirozeně souvisí s mou rodinnou a osobní historií. Jsem dcera židovských migrantů ze severní Afriky, byla jsem vychována ve velmi specifickém kontextu. V osmdesátých a devadesátých letech byla naše identita potlačována, dnes je to naopak. Lidé se dožadují své identity, i společnost to po nich vyžaduje. Systém se velmi změnil. V Bezstarostnosti se mimo jiné ptám, do jaké míry dnes lidé mohou konstruovat, utvářet svou vlastní identitu, do jaké míry mohou svobodně formovat svůj život a stávat se tím, kým chtějí být, a do jaké míry jsou naopak determinovaní svými podmínkami – sociálním prostředím, materiálními možnostmi nebo náboženstvím. To jsou podle mě nejen silně politická, ale i literární témata.

Bezstarostnost je váš desátý román. Jak se od doby, kdy jste začala psát, změnil váš způsob psaní?

Myslím, že můj přístup k psaní i má metoda se v průběhu let výrazně změnily. Bodem zlomu je v každém případě má předchozí kniha L'Invention de nos vies. Měla jsem jasnou představu o tom, co a jak chci psát, jasně jsem si uvědomovala, že chci zachycovat, reflektovat svět a společnost kolem sebe v co nejvěrnější podobě. Že nepíšu proto, abych vyprávěla svůj život, ale abych reflektovala společnost. Od té chvíle mnohem víc inklinuji a směřuji k tomu, čemu se ve Francii říká „littérature du réel", jejíž ambicí je zobrazovat společenské dění co nejpřesvědčivěji, co nejpravdivěji. Tento směr navazuje na velkou francouzskou literární tradici – na texty Balzaca, Zoly, Camuse a dalších. Tento typ kvasi-dokumentární literatury je – přinejmenším ve Francii – na vzestupu.

Jaký je podle vás dopad literatury na realitu? Jaká je její moc skutečně ji měnit, působit na společnost, na lidský život?

Myslím si, že literatura hraje ve společnosti velmi důležitou roli. Je jasné, že určité věci není schopná změnit. Čeho je však schopná bezpochyby - otevírat dialog, podněcovat diskusi, transformovat člověka. Mně samotnou velmi silně zasáhlo a proměnilo setkání s některými knihami, zkušenost jejich četby. Knihy se obracejí ke skutečnosti, čerpají z ní, vyprávějí věci, které byly v lidských životech prožity. Dávají nám možnost rozšiřovat naši vlastní zkušenost, nahlížet svět i sebe samé z různých perspektiv. A to je bezpochyby důležitá role.

Spustit audio