Sofoklés: Élektra

3. listopad 2018
Eva Hacurová v inscenaci Élektra v Divadle v Dlouhé

Je nám líto, ale k tomuto audiu již vypršela autorská práva.


V Divadle v Dlouhé se realizovala nahrávka rozhlasové adaptace inscenace Hany Burešové Élektra. Titulní postava, kterou už Sofoklés obdařil nenávistí k matce Klytaiméstře, téměř až posedle uvažuje o tom, že každá vina musí být potrestána. Na překladu, který podřizuje verš významu a mluvnosti, ne naopak, se podílela režisérka inscenace. Zdařilý zvukový design podtrhuje další rozměr textu. Poslouchejte on-line po dobu jednoho týdne po odvysílání.

Élektra, dcera řeckého vojevůdce Agamemnóna a sestra Oresta, čeká na bratrův návrat, aby se dočkala vytoužené pomsty. Před branami paláce mluví ke shromáždění žen proti matce Klytaimnéstře a jejímu milenci Aigisthovi, vrahům svého otce. Její příběh, završující krvavou historii rodu Átreovců, inspiroval řadu tvůrců. Emoce se nemění, činy jsou ale v různých etapách různě hodnoceny. A Sofoklovo drama zneklidňuje aktuálními otázkami oprávněnosti zamezení násilí násilím a docílení tak spravedlnosti.

Inscenace Élektra v Divadle v Dlouhé. Eva Hacurová

V Divadle v Dlouhé se realizovala nahrávka rozhlasové adaptace inscenace Hany Burešové Élektra. Titulní postava, kterou už Sofoklés obdařil  nenávistí k matce, téměř  až posedle uvažuje o tom, že každá vina musí být potrestána. Její nezvratné přesvědčení, kterému se tak dostává nejen podoby msty a spravedlnosti, se stává mravním principem.

Hana Burešová: Nikdy se mi nedařilo být zdrženlivá

Hana Burešová

Rozhovor o divadelní režii jako celoživotní lásce, o touze někam patřit, o tom, že inspirativní hra musí mít v první řadě silné téma.

Na překladu, který podřizuje verš významu a mluvnosti, ne naopak, se podílela režisérka inscenace. Hudba Aleše Březiny a zdařilý zvukový design Pavla Ridoška podtrhují další rozměr textu. Hudba jsou spíše zvuky než melodie a vytváří je sami herci, kteří jsou všichni stále na scéně. Děj významotvorně doprovázejí na různé nástroje, od elektrického piana a kytara až po zvony, tympány či sklenice. Březinova hudba je pro temnou a tragédií nasáklou atmosféru určující. Dotvářejí ji zvukové plochy – skřípání, kapání, břinkání, vrzání – a rytmus, který svým promluvám podstatně dodávají i voicebandy chóru. Chór tu je nejen hlasem lidu. Tři ženy váží pro a proti, komentují Élektřiny hnutí mysli. Občas je svými hlasy podpoří i ostatní, například Élektřina sestra Chrýsothemis, která  ji nabádá, aby se neprotivila mocným. V podání Marie Poulové je pravým opakem silné, až mužné Élektry, kterou hraje Eva Hacurová, držitelka ocenění Talent roku v posledních Cenách divadelní kritiky, jehož oprávněnost v této roli jen potvrzuje.

Élektra pro mě byla výzvou, jak obsahově, tak rozsahově. Je to sonda do dávných časů, která vás dostane vlastně hlavně svojí aktuálností. To, co zažívá antická princezna, můžeme, v jiném měřítku, pozorovat i dnes, nemusíme chodit daleko. Neustalý boj proti systému, moci,nespravedlnosti, útlaku. Zhmotnit mladou raněnou ženu, ponižovanou, věcně bojující, rváče s obrovským citem pro pravdu a se srdcem na dlani, byl nelehký úkol. Pod taktovkou Hany Burešové si ale herec může dovolit pořádný ponor a nemusí se přitom bát, že sejde z cesty. Můžete se nechat vést a můžete věřit.
Nejvíce mé fascinuje Elektřina vytrvalost, víra, zpupnost a neochvějná touha bojovat za pravdu, za rodinu. Samozřejmě, že při studiu postavy se dostanete i do bodu, kdy s postavou ne zcela souzníte a sympatizujete. Základem je se poddat, nechat se okouzlit a mít ji rád.

Eva Hacurová

Její Élektra je svým trápením a urputným voláním po potrestání otcových vrahů unavená a nešťastná. Stále ještě ale dokáže projevit vztek a hloubku svého trápení, její urputnost a umanutost je místy až děsivá, nepříjemná svou nesmiřitelností. Žene k pomstě se stejnou náruživostí, s jakou předtím truchlila a nenáviděla, bratra Oresta, jehož představuje Pavel Neškudla.

„Práce na jakékoli inscenaci/postavě má podle mého názoru vždy své vlastní specifikum, i když v základu je příprava – jako taková – často velmi podobná (člověk musí zkrátka téma prozkoumávat). V případě Élektry pro mě ono specifikum bylo obsaženo v práci na verši, pohybu a působení v něm včetně celkového stylu inscenace řízeného Hanou a Štěpánem a samotná spolupráce s nimi, která byla naše první a byla moc krásná.
Pavel Neškudla

Inscenace Élektra v Divadle v Dlouhé. Pavel Neškudla

Smyšlenou Orestovu smrt líčí Élektře Vychovatel (Jan Vondráček) – a jelikož podle pravidel řeckého divadla se o dramatických dějích zásadně vypráví, jde o dlouhý popisný monolog. Ten se ve Vondráčkově podání promění ve strhující reportáž sportovních her. Élektřinu hlavní protivnici, její matku Klytaimnéstru, skvěle ztvárnila Petra Špalková.

Inscenace Élektra v Divadle v Dlouhé. Jan Vondráček

K volbě titulu dramaturg Štěpán Otčenášek říká: „Je zajímavé, že antická dramata teď uvádí více divadel, potřeba hledání etických základů v rozkolísané době je zřejmě ve vzduchu. Hledali jsme hru s výraznými ženskými rolemi, protože máme momentálně v souboru řadu výborných hereček a chtěli jsme jim dát příležitost. Příběh Élektry, dcery krále Agamemnóna a jeho ženy Klytaiméstry, zpracovali všichni tři klasičtí řečtí autoři, každý po svém. Vybrali jsme si Sofoklovu verzi, která je kompozičně nejlepší, výborně vystavěná a maximálně dramaticky účinná. Je velmi koncentrovaná, odehrává se celá během jednoho dne. Sofoklés rád staví hlavní postavy do kontrastu a činí tak i v Élektře. Svou pravdu má i Chrysothemis, která mocné neprovokuje a chová se tedy jako většina lidí, také Klytaiméstra má pro vraždu manžela své důvody. Élektra tudíž není jediná představitelka správného postoje. Sofoklés pokládá věčné otázky, co ještě snést a kdy už je nezbytné se bouřit. Trochu ovšem rozporujeme jeho jednoznačné vyznění, že splnění povinnosti a obnovení řádu i za cenu matkovraždy je správné.“

Inscenace Élektra v Divadle v Dlouhé. Petra Špalková, Eva Hacurová

Záhy se ovšem ukázalo, že velkým problémem bude překlad vybraného dramatu: „Měli jsme hru a hlavní představitelky, ale neměli jsme překlad. Existující překlad Ferdinanda Stiebitze z roku 1942 je archaický a opravdu nehratelný. Je to vlastně obecný problém, že nemáme v češtině k dispozici moderní překlady antických dramat, pro které je nutná kombinace či spolupráce klasického filologa a básníka. Nakonec nám nezbylo než se pokusit o vlastní verzi. Vycházeli jsme z doslovného, věcného překladu klasické filoložky Aleny Sarkissian a dalších dostupných překladů českých, slovenských i anglických a kdybychom věděli, jaká práce nás čeká, nikdy bychom se do ní nepustili.“

Inscenace působí zcela současně – v neposlední řadě i díky zmíněnému překladu – aniž by se ve snaze o aktualizaci uchylovala k prvoplánovým konkretizacím. A jak říká dramaturg Vltavy Petr Gojda: „Intenzita inscenace se povedla přenést do rozhlasu. Élektra věc veřejná z Dlouhé, díky překladu i hercům i zde může hřmět a velmi rezonovat s dneškem.

Účinkují: Eva Hacurová, Pavel Neškudla, Marie Poulová, Jan Vondráček, Petra Špalková, Jan Meduna, Klára Sedláčková-Oltová, Marie Turková, Magdalena Zimová
Překlad: Hana Burešová za filologické spolupráce Aleny Sarkissian
Úprava: Štěpán Otčenášek
Rozhlasová úprava a dramaturgie: Helena Herbrychová
Hudba: Aleš Březina
Mistr zvuku: Dominik Budil a Roman Kolliner
Zvukový design: Pavel Ridoško

Natočeno v roce 2018.

Spustit audio
autor: He