Nové pořádky podle Euripida. Národní divadlo nasazuje pozdní antické drama Bakchantky
Radostná až extatická, esteticky krásná a tajemná – taková chce být nová jevištní verze Euripidovy tragédie Bakchantky na scéně Stavovského divadla. Pro Národní divadlo v Praze hru nově přebásnil Petr Borkovec. A režisér Jan Frič ji stylizuje do formy scénického koncertu. Hudebně-divadelní inscenace, v níž po boku činoherního souboru vystoupí popová kapela Bert & Friends a operní sbor, se veřejnosti představí poprvé 16. února.
Jak sám název napovídá, v Bakchantkách dostává největší prostor skupina žen, semknutá kolem kultu boha Bakcha neboli Dionýsa. Euripides, nejmladší s trojice proslulých autorů tragédií antického Řecka, který je zároveň chápán jako nejmodernější dramatik své doby se schopností psychologicky prokreslit ženské charaktery, tu anachronicky činí hlavním dramatickým aktérem sbor. Sbor žen oddávajících se orgiastickému náboženskému vytržení. Šárka Švábová zjišťovala, jaký mají náhled na hru tvůrci jejího nejnovějšího nastudování.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
-
Nora Eckhardtová: Druhá strana řeky. Jak souvisí zmizení podnikatele s dávným krveprolitím?
-
Šedivý pokoj, Čmoud nebo Návěstí. Povídky Stefana Grabińského, klasika polské fantastické literatury
-
Kurt Vonnegut: Matka noc. Nejčernější groteska o muži, který šířil zlo, aby pomohl dobru
-
Ngaio Marshová: Zpěv v ráhnoví. Pátrání po úchylném vrahovi žen
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
