Sny valašského Edisona - po stopách Josefa Sousedíka, továrníka, vynálezce, politika a vlastence

Narodil se 18. prosince roku 1894 - Vsetínsko byl chudý kraj a nepřekvapí, že v rodině Sousedíkových se sedmi dětmi – pět chlapců a dvě děvčata - často děti musely čekat jedno na druhé, aby mohly jít ven. Dětské zimní boty byly údajně v rodině jen jedny. Jakmile trochu povyrostl, šel do učení do známé nábytkářské továrny Thonet. Nebavilo ho to, propustili ho a musel zkusit štěstí jinde, v elektrotechnické továrně bratří Bubelů, kde se vyučil nástrojářem a elektromontérem. Elektřina ho ovšem chytla okamžitě a natrvalo. Cítil v ní možnost od základů změnit svět a ušetřit lidem dřinu. Jako samouk si ostatně už od dětství doma sestavoval nejrůznější elektrická „udělátka“.

Technici manévrují s návěsem s naloženou Slovenskou strelou|foto: Michal Polášek

Nikdo netušil, že z kluka jednou vyroste největší soukromý zaměstnavatel města Vsetína, který bude dávat práci stovkám lidí z celého okolí. V rekordně krátkém čase vybudoval Josef Sousedík ve dvacátých letech ve Vsetíně továrnu na elektromotory a svým postavením brzy znamenal pro kraj totéž co v nepříliš vzdáleném Zlíně Tomáš Baťa. Do začátku mu pomohl tchán, místní podnikatel Rudolf Londin, jehož dceru si Josef Sousedík vzal, a jako určitý druh věna mu byly poskytnuty prostory nepoužívané Londinovy pily na břehu řeky Bečvy. Samo o sobě by to ovšem nestačilo.

Škála Sousedíkových patentů a vynálezů dnes bere dech. Už v roce 1927 například sestrojil hybridní elektromobil, v němž jezdil do práce. Do sériové výroby se nedostal, ale to bylo pro mnohé jeho vynálezy typické. Sousedíka v první řadě zajímalo, zda a jak věci fungují, naopak slabinu bychom dnes mohli najít v jeho schopnosti prodat svůj úspěch. Podobný postup jako u onoho elektromobilu použil Sousedík i v případě unikátní konstrukce motoru pro rychlovlak Slovenská strela, který vyjel poprvé v roce 1936. To už se ale nad republikou schylovaly mraky.

Sice mu přezdívali Valašský Edison, ale přes neuvěřitelnou invenci nebyl Sousedík technický snílek odtržený od reality. Už v roce 1927, vybuzen nepravostmi na radnici, kandidoval ve Vsetíně na starostu a byl jím až do osudného roku 1938, přičemž plat starosty dával celý na charitu. Za Sousedíkovy éry se ve Vsetíně postavil bezpočet veřejných budov a město dostalo zcela novou moderní podobu. Nástup nacismu v Německu sledoval Sousedík s velkými obavami a mnoho svých vynálezů přestal postupně zveřejňovat a patentovat, protože tušil, že by se mohly dostat do nepravých rukou. Ohrožení vlasti považoval za věc každého jednotlivce a začal dávat dohromady lidi ochotné jít do konfliktu s nepřítelem. Po vzniku Protektorátu se pak Josef Sousedík stal hlavou odbojové skupiny, která měla až dva tisíce členů! Odbojové aktivity sám financoval a jak doma říkal, byl připraven, že na tento účel „praskne“ veškeré jeho jmění. Ve mlýně rodiny Juříčkových v obci Leskovec navíc skrýval v tajném bunkru pod podlahou řadu svých patentů, které chtěl věnovat osvobozené republice. V tom se bohužel mýlil.

15. prosince 1944 se okno v tehdejším sídle gestapa na vsetínském Horním náměstí se stalo němým svědkem finálního dramatu – když Sousedík během výslechu na chvíli osaměl s gestapákem Franzem Kernerem, pokusil se situaci zvládnout sám, svého hlídače napadl a ještě se mu podařilo vyšvihnout se na okenní parapet. Seskočit už nestihl - Kernerova pistole byla rychlejší.

Sousedíkův odkaz ovšem nebylo to pravé téma, o které by komunisté měli zájem pečovat. Továrna byla zestátněna velmi rychle, rodina byla soustavně šikanována, v polovině padesátých let musela rodina opustit svůj domov ve vile v Jiráskově ulici a po Sousedíkově jméně se na dlouhých čtyřicet let v podstatě slehla zem.