Smrt je moje téma. Mám radost, že lidé mají odvahu pověsit si na stěnu obraz s mrtvou liškou, říká malířka Barbora Kysilková

Když jí jednoho dopoledne galeristka oznámila, že přes noc z výstavy zmizely dva její obrazy, nenapadlo ji nic jiného než si dát panáka whisky. „Byla jsem neznámá malířka. Češka žijící v Norsku. A ta plátna byla dvoumetrová,“ vzpomíná Barbora Kysilková ve Vizitce. Nechápala zkrátka ani trochu, co se přihodilo. S jinou perspektivou nakonec přišel až její přítel, úspěšný norský spisovatel Øystein Sten, který jí k situaci pogratuloval.

Jako kdyby věděl, co říká. Obrazy se totiž za půl roku našly, odcizil je jistý Karl – Bertil Nordland, muž s kriminální minulostí i drogovou závislostí. O případu psala norská média, a když se Barbora s Bertilem potkala u soudu, ukázalo se, že příběh není u konce. „Přítel mi říkal, jak unikátní situace se přede mnou rozvíjí, že bych z toho měla něco vydolovat. A můj první dojem z Bertila byl takový, že jsem v něm nebyla schopná vidět kriminálníka. Upřímně svého činu litoval. Strašně mě zajímal jako člověk. Nakonec jsem přišla na to, že je to chytrý a citlivý muž s ostrým smyslem pro humor.“

Příběhu Barbory a zloděje jejích obrazů se nakonec ujal dokumentarista Benjamin Ree, jenž filmem Malířka a zloděj zabodoval na festivalu v Sundance. Loni tam získal Velkou cenu poroty za nejlepší světový dokument. Čím přesně podle Barbory film porotu zaujal? „Je to příběh dvou lidí, kteří se setkali za nepředvídatelných okolností. Ve filmu uvidíte, co se stane, když obě strany odhodí předsudky. Že z toho prostě může vzniknout leccos dobrého,“ popisuje.

Když umírají labutě

Jedním z odcizených obrazů byla i Labutí píseň, plátno, do kterého Barbora Kysilková vepsala svůj náročný berlínský vztah. „O labutích se říká, že zpívají, jen když umírají. A já tím obrazem chtěla udělat řez za minulostí.“ V rozhovoru pak mluvila o svém specifickém přístupu ke smrti: právě smrt je totiž – vedle lidí – téma, kterým se v malbě dlouhodobě zabývá. Fascinovala ji odmalička, už jako čtyřletá prosila maminku, ať se jdou místo na hřiště projít na hřbitov. Číst se prý pak učila na duchařských textech.

Malířka Barbora Kysilková|foto:Fotobanka Profimedia

Film Malířka a zloděj jí, jak ve Vizitce řekla, obrátil život naruby, výrazně se po něm zvýšil počet zájemců o její tvorbu. „Začaly se mi ozývat spousty lidí ze všech koutů světa. Největší zájem mají o obrazy, co se konfrontují s tématem smrti. Líbí se mi, že mají koule pověsit si na stěnu mrtvou lišku nebo lebku losa,“ usmívá se.

Ačkoliv v současné době žije s přítelem ve švédských lesích obklopená divokou zvířenou, malovat lidi nepřestává. Jako základ jejích realistických obrazů jí slouží fotografie, důležité je pro ni také jakési bezčasí, dost možná je to prý podvědomý souboj života se smrtí. Čas, respektive bezčasí se propsal i do názvu její aktuální výstavy v benešovském Muzeu umění a designu. Jmenuje se Homo Tempus a jedná se o první výstavu, kterou Barboře Kysilkové uspořádala česká státní instituce.