Hrdinové mých obrazů jsou domy. Proto jsem z nich postupně vypudila lidi, říká malířka Ivana Lomová
Cit pro architekturu a detail, ale také melancholie a vzpomínky na dětství vystupují z obrazů malířky Ivany Lomové. Ve Vizitce, kam ji pozvala Markéta Kaňková, si nechala pustit hned dvě písničky spojené s Divadlem Sklep. V 80. letech pro ni totiž představoval vysvobození z šedi.
V rodině měla slavného architekta, jejím pradědečkem byl Jan Kotěra. Architektuře, kterou vystudovala na Českém vysokém učení technickém, se ale nikdy nevěnovala – tedy když nepočítáme pětiměsíční praxi v „projekťáku“, odkud přes oběd odcházela na dlouhé procházky za ilustrátorskou inspirací.
Architektura se ale do života Ivany Lomové nakonec stejně vloudila. Přesvědčit se o tom mohou návštěvníci pražského Doxu, kde do 27. září na výstavě nazvané Ve městě představuje své realistické malby budov, jejích detailů a míst spojených (nejen) s dětstvím. To malířka strávila ve Střešovicích, což je jedna ze starších pražských čtvrtí.
„Pud zachycovat místa, která jsou mi drahá, mám odjakživa. Dělala jsem to už v 80. letech, když jsem se dozvěděla, že by se ta naše vesnička měla bourat a místo ní by se mělo stavět jakési rezidenční bydlení pro východoněmecké papaláše. Já tam vyběhla a začala tam malovat, dodnes mám z té doby soubor docela dobrých kreseb,“ říká.
V první sérii pražských obrazů vystavených v roce 2015 v galerii Špálovka Lomová zachycovala větší celky, ulice a pohledy na město. Ve druhé vlně se pak zaměřila na detaily. Ty, jak ve Vizitce řekla, pro ni zastupují celek a lépe do nich dokáže obtisknout vzpomínky z klíčových 70. a 80. let.
Na olejomalbách vystavených v Doxu si návštěvník všimne liduprázdného prostoru. Nebylo to tak ale vždycky, teprve postupem času výtvarnice zjistila, že lidé na sebe i na obrazech strhávají pozornost. „Já ale chci, aby protagonisti mých obrazů byly domy, příběh lidí nepotřebuju. Tak jsem je postupně vypudila,“ usmívá se a dodává, že během koronavirové pandemie zažila atmosféru svých pláten na vlastní oči. Liduprázdná Praha bez každodenního cvrkotu a turistů pro ni byla tak krásná, jako nikdy před tím.
První obrazy podle fotek od táty
Výstava Ve městě představuje Ivanu Lomovou jako zručnou malířku, techniku olejomalby ale zvládla až okolo roku 2000. Do té doby se věnovala pastelu, grafice, kresbě a techniku volila vždy podle konkrétního námětu. „Když jsem se konečně rozjela s olejem, mohla jsem najednou všechno. V té době se v mém životě děly věci, děti byly malé a já se vrhla na fotky z dětství, které fotil můj táta. Podle nich vznikly první obrazy.“
S fotografií jakožto předlohou pracuje dodnes, fotky domů, které venku pořídí, doma na počítači v podstatě znovu rekonstruuje. Výsledný obraz (Ivana Lomová se při jeho malování nebojí použít pravítko) je někdy kompilátem více předloh, do malby se často dostanou i smyšlené momenty. Jedinou nevýhodou práce s fotografiemi je podle ní fakt, že téměř přestala fotit v soukromí.
Lomová ve Vizitce mluvila také o psychoanalýze, kterou podstoupila po rozpadu manželství. Terapii však po devíti měsících opustila, protože už ji, jak přiznala, nudila. Rodinnou situaci obtiskla i do cyklu Muži a ženy z 90. let, v němž si pohrávala se záměnou pohlaví. Cítila potřebu pracovat a v pastelech se zkoušela vyrovnat s rolí vdané ženy se dvěma malými dětmi.
Poslechněte si celý rozhovor, ve kterém Ivana Lomová mluví o cestování anebo o tom, odkud se v jejích obrazech bere nadsázka, ironie a sarkasmus. To ostatně úzce souvisí s výběrem hudby do Vizitky.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
