Slunce se nám narodilo, veselme se

Nevíme s jistotou, kterého roku se narodil, ale jeho narozeniny slavíme 25. prosince. Proč právě v tento den, když Bible žádné přesné ani přibližné datum neuvádí? Nejspíše proto, že křesťané ve třetím století n.l. chtěli jasně a srozumitelně vyznat, že Ježíš, ne César, je nadějí světa.

V roce 275 císař Aurelián rozhodl, že populární svátek „narození nepřemoženého slunce“, slavený o slunovratu, se bude slavit po celé římské říši jako svátek státní. Na to odpověděli křesťané tím, že začali slavit svátek „narození Ježíše Krista, světla světa a slunce spravedlnosti“.

Po letech napětí až i krutého pronásledování bylo křesťanství roku 313 uznáno za náboženství v římské říši povolené, o pár desetiletí později a jediné povolené. V roce 353 přestal být 25. prosinec svátkem návratu slunce a stal svátkem narození Ježíše Krista. Také na tento den byl přesunut počátek úředního roku: doposud se úředníci ujímali svých funkcí 23. září, v den narozenin císaře Oktaviána Augusta, Narození Kristovo, slunovrat, počátek kalendářního roku a nastolení mocenské autority splynuly 25. prosince v jedno.

Do budoucna zanechal tento den otázku stále otevřenou: Je křesťanství jen pokračování římského míru jinými prostředky, anebo je trvalým zpochybněním všech silově mocenských pořádků? Zjistili křesťané v prvních stoletích, že teprve spojením s politikou a naroubováním na cizí politickou mytologii získává Ježíš světodějný význam, anebo naopak odhalili, že teprve Ježíš a jeho poselství dávají politice smysl a podíl na procesu spásy?

Kdo o vánocích zpívá, že narodil se Kristus Pán, vyznává tím, že smysl životu osobnímu i pospolitému dává Ježíš. Ten ve stáji narozený človíček, jenž dějepisce nezaujal, neboť žádnou bitvu nevyhrál. Nepodmaňoval si nepřátele, ale zlé duchy. Neproměnil svět, ale léčil lidi. Nesmírně je miloval, až pro jejich spásu položil vlastní život. K římské politice své doby se vyjadřoval zdrženlivě, císaři podle něj cosi náleží, ale Bohu toho patří neskonale víc. Hlásal a předvedl, že kdo chce opravdu vyniknout, ať se stane nikoli panovníkem, nýbrž služebníkem, ať nevládne, nýbrž prokazuje neokázalé dobro.

Vánoční evangelium o narození spasitele světa ve stáji připomíná, že to skutečné dobré se děje a raší skrytě, nenápadně, většinou v chudobě. Nezajímavý je císařský dvůr, jeho sláva i skandály. Zajímavým se stává chlév, jesle, seno, bezbranné dítě, cvrkot kolem něj, zvířata, pastouškové.

A celá římská říše, její politika, její mír, nejsou v Lukášově evangeliu docela zapomenuty: K narození spasitele v Betlémě došlo proto, že tam se musel vydat Josef s Marií kvůli sčítání lidu: “vyšlo nařízení od císaře Augusta”. Císař Augustus se stává nahodilým startérem běhu událostí, jež se ukázaly významnější, než je celé jeho panování. Slavný římský mír se stává pouhou okolností, za níž se rodí ve chlévě spasitel a s ním pokoj mezi lidmi. Křehký jak novorozeně, ale životodárný jako slunce.