Slavná Nemesis

O solitérním mysliteli a sociálním bezdomovci Ladislavu Klímovi (1878-1928) kdosi napsal, že kdyby býval žil ve Francii, byl b slavnější než Sartre. Potíž je v tom, že Klíma asi nikde jinde žít nemohl než zde, protože jeho filozofický přínos je typicky český: přímočaré domýšlení osvojených idejí a nejužší možná jednota teorie s praxí. Jeho hyper-panteistický výklad světa nám říká asi toto: lidský jedinec není žádnou součástí vyššího celku, ale naopak, celý svět je součástí, či spíše iluzorní slupkou, našeho božského já - proto také svůj originální systém označuje pojmem egodeismus. Dobrat se naší božské podstaty můžeme nejen prohlédnutím jevového závoje, ale především svobodným činem, jímž tento závoj, či spíše prachsprostou plachtu, protrhneme - propastným skokem, sebevraždou. Je ironií, že samotný Klíma se k takovému zpečetění vlastního života a díla nikdy neodhodlal. Kázal tedy víno a sám pil vodu? Každopádně zemřel před více než sedmdesáti lety na nemoc zcela nebožskou - na tuberkulózu. Prostor pro důkazní řízení však jeho myšlenky nalezly v literatuře. Vedle Utrpení knížete Sternenhocha je z Klímových próz nejznámější povídka Slavná Nemesis. Po Goldflamově Lidské tragikomedii a Tučkovu Boji o vše je nynější inscenace Slavné Nemesis mladého režiséra Davida Jařaba v posledních letech třetím vážnějším pokusem uchopit Klímův myšlenkový svět.

Scénu premiérového představení v Divadle v Celetné tvoří několik zastřených objektů - po jejich odhalení máme chvíli optický dojem, že jsme se ocitli ve stylizované alpské chatě z konce minulého století (hodiny, parohy atd.); až postupně si uvědomujeme, že jde o modely vůkolní horské krajiny. Hned v úvodu nás vypravěč při výkladu upozorní na snovou podstatu všeho jsoucího. Sám při tom rozespale zívá, což by se dalo jako roztomilý, byť trochu zavádějící polopatismus odpustit, kdyby nepředjímal hlubší nepochopení, jež se týká samotného Klímova pojetí groteskna. To není v žádném případě jenom situační (je-li vůbec i takové). Právě přehnané situační dokreslování děje hrozí tím, že zastíní a zeslabí základní poslání. Jak potom uvěříme Siderovi Hynka Chmelaře, že "v nejhlubší hloubi měl jistotu, že pode vší tou září zeje nejstrašnější propast", je-li zvláště v první části příliš rozkmitáván nadbytečnými komickými gesty? K vystižení klímovského kontrastu mezi skrytou lidskou aspirací a jevovou stránkou degradovaného lidství by bohatě stačilo jeho postrojení v mysliveckém kloboučku a podkolenkách.

To platí i o loutkách: groteskno má na začátku navodit jakési monstrum - čtvernožec s lidskou hlavou - lebkou, podobně fungují i lidské postavičky pohybující se po horském srázu, které Sider pozoruje dalekohledem. Co si ale myslet o mluvící jelení hlavě, nemluvě o neorganických výpůjčkách ze surrealistického kabinetu, jakými jsou napříkla ševcovský mistr Škopek a jeho žena. Dana Veselá jako Orea ani Dana Poláková coby Errata nedokázaly svým postavám proůjčit nic z kruté záhadnosti ženství, které se u Klímových ženských postav většinou ztotožňuje s propastnou výzvou vytrhnout se ze svěrací kazajky vezdejšího světa. Škoda, že jediným spolu- a protihráčem Sidera v Jařabově inscenaci zůstává tak pouze Jan Vlasák coby Doktor, jehož ochmelkovská extempore oživují jinak statické přesstavení.