Skvosty pod Zelenou klenbou v drážďanském zámku II. Objevte mistrovské artefakty spjaté s Čechami
Druhá série cyklu ředitele drážďanské sbírky Zelená klenba Mariuse Winzelera a publicisty Ivana Hartmanna se v dalších dvanácti dílech zaměří na tamní artefakty, v jejichž historii objevíme české stopy. Za prvotřídní klenotnici, inscenovaný barokní Gesamtkunstwerk nebo „palác víl“ podle filozofa Arthura Schopenhauera je považována Zelená klenba − Grünes Gewölbe v drážďanském Rezidenčním zámku.
Rapír jako suvenýr: slavnostní zbraň kurfiřta Kristiána II., počátek 17. století
Čtěte také
Cenný rapír v drážďanské zbrojnici není obyčejným artefaktem. Má punc císařského daru, výrazu nejvyšší politické úcty k důvěryhodnému příteli. Mladý saský kurfiřt Kristián II. byl nakloněn stárnoucímu císaři Rudolfovi II. a finančně ho podporoval v boji proti Turkům. Rapír získal jako suvenýr během své návštěvy pražského dvora v roce 1610. Další darované doplňky, opasek a vojenský plášť ze zlaté látky s perlovou výšivkou, se ale nedochovaly.
Rudolf II. si zejména potrpěl na vzácné zbraně, jejichž dekor vykazoval projevy důvtipnosti. Jeden z jeho skvostných soukromých kousků se dnes nachází v Uměleckohistorickém muzeu ve Vídni. Drážďanský exemplář ho však předčí v rafinovanosti, ve frivolnosti a virtuozitě výzdoby.
Daniel Sadeler, tvůrce obou těchto rapírů, patřil ve svých časech k evropské špičce. Nikdo jiný neuměl tak znamenitě zušlechťovat ocel na optimální tvrdost a pevnost, při níž docházelo k tzv. popouštění na modrou barvu. Nikdo jiný neuměl krášlit ocel ovocnými girlandami, maskarony, sedlovými motivy se střapci a nejjemnějšími figurálními scénami s takovou přesností a ohromujícím efektem na pozlaceném pozadí, které používal pro zdůraznění ornamentu tesaného ve vysokém reliéfu. Byl mistrem řezbářství železa, dnes již zaniklé umělecké profese, která z měkkého kaleného železa vyráběla raznice pro ražbu mincí nebo třeba titěrné rukojeti rapírů, nožů a celých kolekcí zbraní.
Dress code pro rudolfinský dvůr: doublet a kalhoty saského kurfiřta Kristiána II., asi 1610
Bezpočet podobizen pózujících urozených dam a pánů v zámeckých rezidencích, palácích a šlechtických sídlech dokládá starobylost rodových aliancí v časech renesance a baroka. Vyobrazení z vůle portrétovaných často pečlivě dokumentovala soudobou módu: okázalé róby doplněné o vzácné klenoty či extravagantní doplňky. Dobovému vkusu vládl francouzský šik, španělský luxus, italský půvab a někdy i česká pompéznost.
Mnohé z tohoto reprezentativního světa přemrštěného přepychu nenávratně zmizelo. Většina tehdejších šperků byla přepracována nebo roztavena. Hedvábí, samety, krajky a batisty vybledly, sežrali je šatní moli a obrátily se v prach. Původních rouch se dochovalo jen pramálo a většinou byla získána z rakví hrobů a hrobek, čímž se někdejší jejich nádhera zcela vytratila. To se například týká též funerálního oděvu císaře Rudolfa II. nebo dalších českých panovníků, jak dokládají sbírky Pražského hradu.
Za opravdové štěstí lze považovat, že se v drážďanském Rezidenčním zámku zachovaly desítky originálních knížecích šatů z dob pradávných. Do počátku 18. století byly uloženy v kurfiřtské krejčovské dílně, poté se staly součástí státního pokladu v kurfiřtské garderobě a dnes patří do zbrojnice. Jejich zářivé barvy – žlutá, červená, růžová, tmavě modrá, zelená a stříbrná – oslňují stejně jako neuvěřitelně jemné látky, překvapivě originální střihy, frivolně působící některé detaily, třeba lascivní poklopce nebo opulentní výšivky a zdobení.
Rozpustilá erotika: královská nádoba s jedenáctihranným víkem, konec 14. století
Přijměte pozvání na slavnostní hodování! A zasedněte k dlouhým stolům bujaré knížecí společnosti! Pozvedněte k přípitku nádherné poháry vybroušené ze vzácných kamenů a překypující dekorem! Asi tak nějak to bývávalo v pozdním středověku v prostředí nákladné dvorské reprezentace. Na její věhlas a důstojnost poukazovaly též číše, mísy a různé nádoby na pití, jejichž řemeslně vynalézavá propracovanost a obrazový program výzdoby měly poskytnout přímé potěšení všem, kdo holdovali lahodnému moku.
Na rozdíl od kalichů, liturgických souprav, relikviářů nebo jiných zlatnických prací sloužících církevních potřebám se profánní ceremoniální nádoby dochovaly jen zřídka. Některé kousky rozbili na banketech hosté, když jejich pijácká vášeň upadla do stavu obluzení, další byly roztaveny nebo přepracovány pro jiné upotřebení kvůli esteticky přitažlivému a vzácnému materiálu. Můžeme proto hovořit o zvláštním štěstí, že se v pokladnicích Zelené klenby drážďanského Rezidenčního zámku zachoval bezpočet nádobí nejvyššího řádu.
Obzvláště pozoruhodná je nádoba s víkem a bohatým vyztužením, vysoká necelých 14 centimetrů a vážící 917 gramů, kterou lze dohledat ve zdejších inventářích od roku 1640. Výstupek víka původně zdobil dnes již ztracený saský erb. Byla tedy pravděpodobně zhotovena nebo alespoň upravena pro někoho z kurfiřtovy rodiny. V jádru ale nádoba pochází z Čech, vlastní pítko tvoří pestře zbarvená, prorostlá, ametystově jaspisová hrubozrná usazenina, která se třpytí v sytě červených, hnědých, růžových, bílých a šedých odstínech.
Žádný smír a žádná hračka: pražská miniaturní pistole k uctění sv. Eligia, 1580/1590
Bývalá knížecí zbrojnice – takzvaná Rüstkammer neodmyslitelně činí z drážďanského Rezidenčního zámku jedinečné místo renesančního a barokního dvorského umění. Průkazné symboly někdejší mocenské nadvlády pomáhaly umocňovat sebevědomí saských kurfiřtů. Skvostné zbraně, turnajová zbroj, ceremoniální kostýmy, portréty urozených pánů a objekty z inventáře dřívější kunstkomory náleží k nejvýznamnější sbírce svého druhu na světě, srovnatelné pouze s obsahově podobnými kolekcemi ve Vídni, Stockholmu a v Madridu.
Pro klání, dvorské hry a slavnosti, průvody a lovecké kratochvíle se uchovávala promyšleně zhotovená výzbroj a různorodé vojenské vybavení. Dobové globální vztahy se odrážely i v těchto předmětech, z nichž některé oslňovaly důmyslnou technologií a překvapivě nápaditým designem. Výzdoba zbraní a zbrojních doplňků určených pro sportovní střelbu vykazovala vliv italského, holandského, osmanského a indického uměleckého prostředí.
To platí i pro sadu čtyř miniaturních kolečkových pistolí zhotovených výhradně z kovu v sídelním městě císaře Rudolfa II. mezi lety 1580 až 1590. V Praze se tehdy udržovala významná tradice výroby jak reprezentativních luxusních zbraní, tak lovecké či válečné výzbroje.
Gryfí dráp Václava IV.: Buvolí roh na uvítání, kolem 1400
Zašpičatělé, vzhůru stočené, poměrně krátké rohy zubrů byly od nejstarších dob vyhledávanou trofejí, z které se vyráběly nádoby na pití, o nichž se věřilo, že mají zvláštní účinky. Zubr evropský se od vyhubení pratura stal nejtěžším a největším suchozemským savcem a také posledním zástupcem divokého druhu skotu na evropském kontinentu. V novověku ve volné přírodě téměř vymizel.
Ještě ve středověku byli zubři velmi rozšířeni v rozsáhlých lesních oblastech východní části střední Evropy a pro svou robustnost chráněni jako královská zvěř. Jejich žádané rohy se všeobecně coby obzvláště cenné předměty považovaly za drápy gryfa, bájného okřídleného tvora se lvím trupem a s hlavou i pařáty orla. Dokonce jim byla přisuzována jedovatost.
Nevětvené zubří rohy tvořené keratinem se upravovaly na nádoby denní potřeby a rovněž se proměňovaly ve zdobné relikviáře.
Sakrální a profánní motivy se snoubí i na nejkrásnějším gryfím drápu v klenotnici Zelené klenby drážďanského zámku. Tento typ poháru, jehož romantizující označení je způsobeno neobvyklým materiálem stejně jako nevídaným tvarem a zvláštní velikostí, se do dnešních dnů dochoval jen zřídka. Tamější sbírky saského pokladu uchovávají kupodivu osm podobných artefaktů, ale žádný z nich není tak bohatě proveden jako pitný zubří roh, známý pod historicky nepřesným pojmenováním buvolí roh, kterého podepírá odlitá postavička plazícího se vousatého muže v módním dobovém oděvu kolem roku 1400. V krátkém přiléhavém kabátci s výraznou knoflíkovou légou, elegantními rukávy, těsnými kalhotami a špičatými botami se opírá o větev, na níž je vyrytý nápis: Halt veste uns / komen geste − Držte nás pevně / hosté přicházejí.
Zázrak mechaniky jako projev panovnického přátelství
Luxusní složité hodiny a hrací strojky, kterým se říkalo automaty, se na konci renesance stávaly prestižní známkou novodobých technických znalostí. Těšily se zvláštní oblibě mezi evropskými panovníky, kteří se považovali za vládce času a chtěli vybrané společnosti prostřednictvím těchto mechanismů, často uměleckých zlatnických děl s architektonickou, figurální nebo klenotnickou výzdobou, ukázat svou moc, erudici a své kulturní aspirace. Na jejich sídlech se usilovalo o prvenství nejlepších hodinářů a mechaniků, stejně jako řezbářů slonoviny nebo brusičů drahokamů.
Dvorské prostředí Prahy, Drážďan, Kasselu, Mnichova, ale také francouzských a italských královských a vévodských rezidencí zažívalo rušnou výměnu darů, o níž dodnes svědčí jedinečné exempláře ve významných evropských kunstkomorách. Také sbírky v drážďanském Rezidenčním zámku uchovávají bezpočet artefaktů pozoruhodných příběhů.
Peripetie jedné zvláštní epizody nás zavedou na pražský dvůr Rudolfa II., fanatického přívržence speciálních hodinových unikátů, který věnoval k novému roku 1600 svému mladému příteli, saskému kurfiřtovi Kristiánu II., miniaturní bicí hodiny v křišťálové skříňce s českými granáty.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.
Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu
Nebojte se klasiky!
Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?
