Sebevrah (recenze)

Městské divadlo v Mladé Boleslavi, udržující si po léta poměrně konzervativní image, udělalo odvážný krok, když začalo spolupracovat s nejmladší generací režisérů. K nastudování hry Nikolaje Erdmana Sebevrah přizvali Pavla Kheka a Petra Mikesku. Nepochybuju o tom, že vzbudí značně kontroverzní reakce jak mezi diváky, tak i kritikou. A půjdeme-li ještě dál, přímočará kritika Ruska by mohla způsobit i mezinárodní skandál. Když nic jiného, při sledování představení jsme si uvědomila, že máme u nás skutečně demokracii.

Patřím ke generaci, které se před dvaceti lety tajil dech nad odvážností repliky občana Podsekalikova, že zavolá do Kremlu... Inu, časy se mění a my starší si musíme zvykat, že mladá tvůrčí generace nevidí příběh šedivého občánka, který si nikdy do ničeho neplete a jen shodou okolností se stane modlou, na které parazitují všichni kolem, jako existenciální patetickou záležitost, ale jako rozjuchanou grotesku, ve které se honí zajíc s vlkem, kosmonauti, karikatury z Mrazíka a křepce poskakující baby Jagy. První dojem z celého kusu je tedy značně zmatený, a ani na konci na tom divák není o moc lépe. Jde tedy spíše o to, zda tuto stylizaci přijme a bude se bavit. Na počátku jsme svědky postelové scény, kde spolu značně neurvalým způsobem komunikují nezaměstnaný Semjon Semjonovič Podsekalnikov (Roman Teprt) a jeho žena Marja Lukjanovna (Lucie Matoušková), v další fázi podpořena svou matkou (Karolina Frydecká). Zpočátku jde o pouhé manželské škorpení, z něhož ale nakonec vzejde rozhodnutí Semjona skoncovat se životem. Od té doby nabere hra ďábelské tempo (podpořené výraznou hudbou a neustálým pohybem na scéně). Plejáda svérázných týpků, které se snaží přiživit na připravované smrti Semjonově, trochu připomíná reklamu na T Mobile (ale reklamu dnes připomíná všechno nebo se náš život stává reklamou?) Je tu slizce uhlazený zástupce inteligence (Petr Prokeš), věčně opile vrávorající pop (Ivo Theimer), konkurenčně naladěné maloměstské krasavice Kleopatra Maximovna (Petra Nakládalová), kombinající upejpavost s otravností a Raisa Filippovna (Eva Horká), fatální téměř punkově laděná samice. Největší ohlas sklízí Jegoruška (Matouš Ruml), který nejspíše připomíná kombinaci milicionáře a svazáka. Jeho exhibice patří k nejvýraznějším projevům na scéně (nevím, zda úmyslně či nikoli, jsou tu v gestech a mimice upomínky na hercovu postavu v populárním televizním Comebacku). Bombastické přípravy na chystaný pohřeb vrcholí téměř apokalyptickou společnou ožíračkou, po které jsou polomrtví téměř všichni. Stranou stojí jen hluchoněmý dětsky naivní Feďka (hostující Jan Bartoška), který to vše vzal až příliš vážně. A tak jeho sebevražda je fakticky největší tragédií celého příběhu, i když žádná z postav nad ním nezapláče, a vlastně si této "patálie" téměř nevšimnou. Když na konci celé té podívané - kde si zřízence pohřební služby v kostýmech Zajíce aVlka zahrají sami režiséři - se velké obrazy animovaných postaviček obrátí a ukážou nám portréty ruských vládců diktátorů od Lenina, přes Stalina a Brežněva až k Putinovi, zůstává ve vzduchu lehce mrazivý pocit, ale i velký otazník. Proč zrovna takhle? Částečnou odpověď pak můžeme hledat v programu, kde se dozvíme nejen informaci o tom, že satirik Nikolaj Erdman strávil za své bajky pár let na Sibiři, ale také to, že je autorem scénářů ke kresleným filmům a také populárnímu Mrazíkovi. A teprve odtud se pak může začít rozvíjet naše představivost, týkající se paralely uhoněného kličkující zajíce občánku, na kterého neustále číhá a nejrůznější pasti nastražuje bezpočet Vlků... A současně můžeme dumat nad tím, jak podivným způsobem jsou propojovány v našich životech archetypy z pohádek s tvrdou ideologií, manipulací, hysterickým smíchem a tancem na vlastním hrobě...