Růžový Bůh

15. listopad 2011

Ranní úvaha

Ranní úvaha|foto:Profimedia

Bylo by to krásné si uchovat až do dospělosti svou dětskou víru, věřit v plochou Zemi, nad kterou se klene nebe, a věřit v nebe, ze kterého vše řídí laskavý Bůh. Bylo by krásné věřit v klidnou a velkolepou hierarchii stvoření, v moudrého Boha, běloskvoucí anděly a zbožný vykoupený lid. Věřit v neměnnou zahradu přírody, kterou nám od šestého dne Bůh přenechal k užívání. V to, že svět je starý šest tisíc let a smrt přišla na svět až s hříchem člověka. V to, že plodem modlitby je požehnání pozemských statků, že na zemi se zbožným daří dobře a bezbožným špatně, že naše mírné utrpení je trestem za naše drobné hříchy, že člověk je v podstatě dobrý, a že když trpíme, tak zaslouženě. Věřit ve svět, ve kterém se náš milující Bůh sklání nad nebem a lidmi plnými lásky v poetickém uspořádání statického a navždy neměnného vesmíru školou povinných dětí, kde hranici mezi zemí a nebem odděluje jen velmi průsvitná záclona.

V jedné chvíli, možná dříve a možná později, dítě ztratí nevinnost. Utrpení, které jej potká, bude někdy velmi zasloužené a jindy velmi nezasloužené, slepé, nesmyslné, kruté. Jako jediní jsme dostali od Boha dar pokory a spolu s ním možnost pýchy. Místo zelené země a modrého nebe jsme Zemi zastínili mračny výbuchů. Při sledování televizních novin se občas můžeme ptát Pána Boha, jestli to takto mělo být. Bolest malých dětí, nesmyslnou, nespravedlivou a nezaslouženou, se my, dobří katolíci, marně snažíme vměstnat do velebné hierarchie vesmíru s andělskými kůry a laskavým Bohem. Stůj co stůj se snažíme najít vysvětlení a vřadit, často krkolomně a nešikovně, reálný svět do představy velkolepého nebeského divadla.

Je to zvláštní paradox: Hospodin Bůh na jedné straně sesílá na člověka ničivé přírodní katastrofy, zemětřesení, sesuvy půdy a rozběsněné živly hubící zlé i dobré, děti, dívky i ženy, a na straně druhé si tentýž Bůh osobuje být nazýván spravedlivým a milosrdným. Copak to jde? A my, podobně jako kdysi Jób, křičíme k nebi a na naše volání, podobně jako kdysi u Jóba, nepřichází odpověď.

Kdysi dávno za Jobem přišli přátelé, aby mu jeho situaci vysvětlili, aby mu dali radu a oznámili mu, jak se věci mají. Aby jeho příběh ošetřili a vřadili do jiného příběhu, příběhu všemohoucího a milosrdného Boha. Dnes se Jobův příběh opakuje znovu a znovu a vždy jsme tu po ruce my, přátelé, kteří se stavíme na stranu o které se domníváme, že je to strana Boží a kteří se snažíme situaci zdůvodnit, vysvětlit, poradit, upozornit na chyby a včlenit dnešní příběh utrpení do věčného scénáře milujícího božského spasitele. Možná to ani tak neděláme kvůli Jobům dneška, ale sami pro sebe se snažíme najít vysvětlení nevysvětlitelného a zachránit pro náš klid vizi moudrého a laskavého vykupitele, a snažíme se přinutit fakta, aby se rýmovala s naší představou o Bohu. O těch z nás, kterým se to daří, mylně říkáme, že jsou pokorní a hluboce zbožní. Takový byl kdysi, prvních pár odstavců své knihy i Jób sám, který s příkladnou pokorou říká: „Bůh dal, Bůh vzal, jeho jméno budiž požehnáno“. Celý zbytek příběhu však Jób křičí marně do hluchého a zamračeného nebe, ve kterém se Bůh paktuje s ďáblem a vymýšlejí spolu další zkoušky.

A tak se snažíme marně zachránit svůj klid ploché země a statického světa, světa bez většího utrpení, nad kterým bdí laskavé oko Boží prozřetelnosti a kde jsou věci na svých místech.

A z tohoto setkání, když stojíme ve střepech našeho dětského obrazu o Bohu, se může narodit víra dospělých, kteří odhodí víru dětí a vše dětské, tvrdohlavá víra bez iluzí, temná, nahá a studená, víra v Boha sice všemohoucího, ale často nelaskavého a nespravedlivého. Víra, která se nebojí ptát, co se to vlastně skrývá za pojmem „Bůh“. Víra, která přes všechny krutosti i přes všechno, co Bůh dělá, abychom v něj nevěřili,[1] bude spolu s Jobem křičet do mlčenlivého nebe ono židovské Šema Israel, adonaj elohenu, adonaj echad.

------------------------------------------------
[1] podle Brandsttaeter, R., Joseph Rakower se pře s Bohem