Rusko žije v absurdním filmu, říká držitel Ceny za nejlepší dokument karlovarského filmového festivalu Vitalij Manskij

13. červenec 2018
Vitalij Manskij na KVIFF 2018

Záslužný, poučný – tak hodnotí diváci i kritika nový dokument Vitalije Manského. Jmenuje se Svědkové Putinovi, ukazuje první rok Vladimíra Putina ve funkci ruského prezidenta a na karlovarském filmovém festivalu za něj filmař získal Cenu za nejlepší celovečerní dokument.

V rozhovoru pro vltavskou Mozaiku řekl, že po karlovarské premiéře dostal více než dvacet pozvánek na další festivaly, že cena může pomoct po světě rozšířit povědomí o situaci v Rusku, ale že uvedení samotného filmu ve „velké zemi“ bude obtížné…

Britská královská rodina, Picasso i svůdná Greta Garbo. Muzeum Kampa vystavuje Cecila Beatona

Z výstavy Cecil Beaton - fotograf královen

Pražské Museum Kampa u nás vůbec poprvé představuje fotografie jednoho z  nejznámějších módních a společenských fotografů 20. století - Cecila Beatona, oficiálního fotografa britské královské rodiny.

Snímek začíná poslední nocí roku 1999 v bytě u Manských. Rodina sleduje televizi a dozvídá se: prezident Boris Jelcin nečekaně odstupuje. Putin pronáší svůj první prezidentský projev. Zatímco Manskij je zatím v klidu, jeho manželka prozřetelně odhaduje, co se bude v příštích letech v Rusku dít. „Ona cítila srdcem, proto lépe, než třeba já,“ komentuje to dokumentarista. Původně vůbec nepočítal s tím, že by rodinné záběry do svého nového dokumentu použil. Postupem doby si ale uvědomil, že ta noc byla z hlediska dalšího vývoje v Rusku klíčová, a tak se na začátku filmu seznamujeme s celou jeho rodinou. „Sám jsem si tehdy ještě neuvědomoval, že od toho dne začaly jít dějiny Ruska nazpátek. Od demokratických snah k totalitnímu systému sovětského typu, k postsovětské říši,“ vzpomíná Vitalij Manskij.

Rasismus v Rumunsku je dnes propracovanější, říká režisér filmu, který na karlovarském festivalu získal Křišťálový glóbus

Radu Jude na KVIFF 2018

Přišel, viděl, zvítězil. Tak by se dal charakterizovat pobyt rumunského filmového režiséra Radua Judeho na karlovarském filmovém festivalu. V hlavní soutěži měl svůj nový snímek, a odnesl si vavříny nejvyšší: Křišťálový glóbus za nejlepší film v hlavní soutěži.

Protagonistou filmu je Vladimír Putin. Film ukazuje, jak plíživě, ale promyšleně shromažďuje veškerou moc nad Ruskem, a nejen nad ním, do svých rukou. Pomalu, ale jistě. „Ani Němci nepovraždili Židy za den. Nejdřív nesměli chodit do obchodů, nesměli jezdit některými dopravními prostředky, museli nosit hvězdu. Jsou to nepřijatelná nařízení, ale ještě nešlo o život. Ovšem ten proces měl svůj vývoj, pokračoval dál a skončil u plynových komor. Podobně postupoval i Putin. Pomocí dílčích kroků. Udělal nějaké změny na vlajce, vrátil se k melodii sovětské hymny, koneckonců, říkal, lidé ji znají, a chtějí ji právě takovou, jakou navrhuji. Vlastně dělám všechno pro lidi, pro jejich dobro... To je ale velice nebezpečné. Podobné postupy uplatňovala i KGB, když verbovala své spolupracovníky. Tady jedno setkání, tady jedna věta, jeden rozhovor, malá informace… a postupně už nepatříš sám sobě,“ shrnuje Manskij a vlastně tak popisuje i „děj“ svého filmu. Prostě sleduje Putina a jeho kroky při nejrůznějších příležitostech a mluví s ním. Záběrů bez ruského prezidenta je ve snímku poskrovnu. Jednou z mála výjimek je nahrávání „nové“ ruské hymny. Jako autor textu se ho účastní osvědčený textař sovětských a ruských hymen Sergej Michalkov, na nahrávání dohlíží jeho syn Nikita. „Tahle situace patří k nejtragikomičtějším momentům mého filmu. Sergej Michalkov, který v minulosti v textu hymny s lehkostí vyměnil Stalina za Lenina a pak zase za někoho jiného, nám jako ideolog předkládá ideologii na dlouho dopředu, na dobu, které neměl šanci se dožít. Rusko vlastně žije v absurdním filmu Sergeje a Nikity Michalkovových,“ usmívá se hořce Vitalij Manskij.

Plečnikův dům. Výstava představuje autentické životní i pracovní prostředí Josipa Plečnika

Plečnikův dům. Architektovo pokusné pole

Dům slovinského architekta Josipa Plečnika, ve kterém v Lublani žil, pracoval a kterému říkal „pokusné pole", představuje výstava ve Studijním a dokumentačním centru Norbertov v Praze.

Tragikomicky v dokumentu vyznívají i sekvence s Borisem Jelcinem Působivá je třeba scéna, ve které po volbách čeká na slíbený telefonát od Putina, chce mu poblahopřát, ale telefon nezazvoní. „Jelcin roku 2000 je už jiný člověk, než jakým byl na začátku devadesátých let. I on se podílel na mechanismech, při kterých mizely demokratické principy. Ovšem my jsme mu v tom pomáhali. Nad spoustou nebezpečných kroků jsme tehdy mávli rukou, nad něčím přivřeli oči, sem tam něco porušili. Hlavně, že komunisti zase nepřijdou k moci a budeme mít demokratického prezidenta. Ale tak to není. Jakmile porušíme nějaký demokratický princip, budujeme totalitní společnost. Hrátky demokratů nás tak přivedly k totalitarismu,“ popisuje neradostnou situaci Vitalij Manskij, držitel Ceny za nejlepší celovečerní dokument 53. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.