Rozkoš bez rizika

Sdružení Rozkoš bez rizika, podle kterého je celý film pojmenován, je cosi mezi unikátní klubovnou, terapeutickým zařízením, zpovědnicí a kuriózní divadelní dílnou. V jedné z prvních scén se objeví i jeho zakladatelka a šéfka - psycholožka Hana Malinová, jejíž portrét se táhne celým režisérčiným svědectvím. Malinová ani Třeštíková se nad nájemnými děvčaty nepohoršují a chovají se spíš jako jejich kamarádky. První z obou žen to umožňuje starat se o účinnou prevenci těch nejhorších nebezpečí - především nákazy virem HIV. Ze zdrženlivého postoje Třeštíkové paradoxně vyplývá neobyčejně autentický šmrnc jejího svědectví.

Klíčové pasáže zachycují zkoušky i představení písničkových show, které Malinová secvičuje se svými klientkami a klienty. Tajemství jejich uvolněnosti prozrazuje výpověď jedné z dobrovolných spolupracovnic. Také ona mluví o přátelském přístupu, který znamená opak pasáckého vydírání i bulvárního skandalizování. Třeštíková a její štáb s gustem sledují, jak si tahle zvláštní komunita hraje a jak se při tom spontánně baví. To však neznamená, že dokument Rozkoš bez rizika je pouze samá legrace, prozpěvování a křepčení v kostýmech.

Portréty, které z režisérčiny sondy vyrůstají, jsou místy velmi zábavné, zároveň však nabízejí pravý opak idylických medailonů o lidech propserujících a úspěšných. Platí to o doktorce Malinové, která opakovaně ansolvuje donkichotský zápas s nedostatkem financí a v jedné ze závěrečných scén poznamenává, že chod jejího sdružení by zajistil jeden běžný senátorský plat. Týká se to i stárnoucí profesionálky Anči, která se v jedné z nejvtipnějších sekvencí představí jako obsluha veřejného záchodku. Také její existenci, uvízlou v koloběhu podřadných zaměstnání a příležitostných kšeftů v Perlovce, Třeštíková mapuje v toku neúprosně uplývajícího času. Totéž platí i o třetí protagonistce - mladé Janě, která si nakonec pořídí stálého partnera a spolu s ním demonstruje pikantní detaily jejich seznámení.

Dokument Rozkoš bez rizika, stejně jako další režisérčiny sběrné projekty, vznikal několik let. Třeštíková v něm znovu demonstrovala výhody své trpělivosti: svědectví o několika prostitutkách a oáze jejich prevence lze vnímat jako mnohovrstevnaté drama, působivější než vyfabulované morality a skandální reportáže. Jediným soudcem je v něm čas, který lidi omilostňuje či usvědčuje zřetelněji než jakýkoli komentář.