Rozhlasová premiéra Arabské noci Rolanda Schimmmelpfenniga

Rozpálené sídliště se utápí v podvečerním slunci a v nejvyšších patrech jednoho z věžáků přestala téct voda. Domovník Lomeier pátrá po příčině havárie, zatímco Franzisca v bytě 7-32 se ještě může osprchovat. Netuší, že ji zahlédl Karpati z protějšího bloku a přitahován magickou silou pospíchá za ní. Franziscina arabská spolubydlící Fatima běží hledat přítele Kalila, který cestou k jejich bytu uvízl ve výtahu. Po schodech vzhůru zatím stoupá Karpati a Lomeier. Co se stane až, hnáni nepochopitelnou touhou, políbí spící Franziscu? Všední, anonymní prostor bytového domu otevírá se západem slunce cesty do zázračných světů - kouzlo orientu s tržišti, harémem, pouští či oázou, kde tryská ztracená voda, je prostoupeno pachem koňaku z poloprázdné lahve, která pozře toho, kdo se z ní napije…

Divadelní hra Arabská noc současného německého dramatika Rolanda Schimmelpfenniga (1967) se záhy po svém uvedení ve stuttgartské Státní činohře (2001) stala v Německu hitem, byla přeložena do řady evropských jazyků a neustále přitahuje inscenátory i diváky. Autor v ní svou bohatou obrazotvornost nechává promluvit neobvyklou formou – dramatický dialog je nahrazen vnitřními monology postav zahrnujícími i detailní popis jejich jednání a stavů. Zároveň jsou veškeré události prezentovány v přítomném čase, dějí se „tady a teď“ a nelze jim uniknout.

Právě pro svou formální podobu bývá Arabská noc často charakterizována jako text blížící se rozhlasové hře – i když při důkladnějším rozboru je zřejmé, že stejně jako na divadle i pro mikrofon potřebuje jasné uchopení, které povede posluchače spletí vzájemně provázaných příběhů a zároveň dílo neochudí o nic z jeho původní sugestivity. Před touto výzvou stanul Petr Mančal, režisér připravované rozhlasové inscenace Arabské noci. Ke spolupráci přizval herce Jiřího Lábuse, Lucii Juřičkovou, Magdalénu Borovou, Kamila Halbicha, Hynka Čermáka a hudebníka Petra Kofroně.

Režisér Petr Mančal o Schimmelpfennigově textu říká: Hra je travestií příběhů současného světa, do kterého stále vtéká jeho pohádková, iracionální část, aby nám připomněla, že jsme bytosti plné nezvladatelných tužeb a emocí, přestože žijeme v době, kdy prameny nahradilo potrubí s kohoutky. Když z něj ale přestane téct voda a polibek jedné ženy promění realitu v sen, ukáže se, jak křehkou nádobou je člověk se svými civilizovanými výdobytky. A teprve ve chvíli, kdy je rozbita napadrť, objeví se to, co skutečně jsme, nebo o čem uvnitř sebe sníme.