Román z pohraničí v době strachu

Příběh se odehrává krátce po sovětské okupaci v malém jihočeském městečku - spíš by se chtělo říci vesnici - poblíž státních hranic. Hrdinka Pavla se tam na prahu vstupu do dospělého samostatného života uchyluje poté, co v Praze nedosáhla úspěchu. Na přímluvu komunistického funkcionáře získává zaměstnání jako kulturní referentka. V městečku se cizímu, neobvyklému a novému nedůvěřuje a Pavla mezi osídlence sudetského pohraničí nezapadne. Blízkost hranic a střelba pohraničníků po těch, kteří je chtějí překročit, ještě zesilují dobový strach. Na něm se ostatně podepisuje i nastupující politická garnitura. Hrdinka se od všeho snaží udržet odstup. Zvlášť, když zjistí, že věřit nelze takřka nikomu - ani promiskuitní kamarádce.

Když se něco kazí, tak je toho obyčejně víc najednou. Pavla, mající obavy o zaměstnání a existenci, zjistí, že je těhotná s bývalým přítelem. Řeší to interrupcí. Přesto se v závěru vše obrací k dobrému a ona nachází životní oporu. Snad. Nebo ne? Příběh zde končí. Autorka si je vědoma rizika navazujících příběhů a čtenáře v doslovu upozorňuje, že další pokračování již očekávat nelze. Naznačuje, že její tvorba se příště bude ubírat jiným směrem. S Pavlou se tedy zřejmě loučíme.

Přiznávám, že neustálé návraty českých autorů do období normalizace mne již svým způsobem nudí a unavují. V mnoha případech se opakuje schéma člověka prohrávajícího souboj s vnějšími okolnostmi a nakonec se nějak srovnávajícího s vynucenou situací. Podobného schématu jsem se obával, i když jsem otevíral nový román Noskové. Naštěstí zbytečně. Jedná se o knihu čtivou a řemeslně dobře zvládnutou. V některých okamžicích překvapuje otevřeností a rozhodně vybočuje z průměru. Za jistý klad lze považovat také autorčinu práci s nářečními prvky a hovorovou češtinou. Její postavy jsou živé a plastické. Nepochybuji, že své čtenáře si kniha najde, zaslouží si je.

Věra Nosková, Víme svý, nakl. Věra Nosková, 2008, 256 s.