Rockerka v opeře. Eva Urbanová se ohlíží za svou dosavadní kariérou
Zpívala v milánské La Scale i v Metropolitní opeře v New Yorku. Věrná ale zůstává pražskému Národnímu divadlu, kde je v angažmá nepřetržitě od roku 1990. Mezi její nejlepší role patří Smetanova Libuše, Kostelnička v Janáčkově Její pastorkyni nebo Santuzza v Mascagniho Sedláku kavalírovi. Řeč je o sopranistce Evě Urbanové, která nedávno oslavila půlkulaté životní jubileum. V neděli 8. května vystoupí v pražském Národním divadle v roli Smetanovy Libuše.
Sopranistka Eva Urbanová začínala jako rocková zpěvačka a „rockerka srdcem“ je podle jejích slov zpěvačka dodnes a k opeře, jak říká, přišla omylem: „já jsem vždycky měla ráda vysoké tóny a ty jsem si v rockové hudbě nemohla zazpívat“. Přesto, 17. dubna 1987, se Eva Urbanová poprvé ocitla na operní scéně v Plzni v roli Cizí kněžny v Rusalce: „Nikdy v životě jsem nezpívala s orchestrem ani nehrála divadlo. Tehdy představení dirigoval Josef Chaloupka a já se přiznám, že jsem moc nerozuměla tomu, jak mává rukama. On se tomu velice smál a říkal mi, že když to umím, ať to ´dám´ a hotovo.“
Eva Urbanová „vznikla“ bez jediné jevištní zkoušky
K opeře přilákaly Evu Urbanovou silné a krásné příběhy, které mohla ztvárnit, ať to v jejím případě byla Rusalka nebo Kostelnička v Její pastorkyni: „Je to úplně jiný svět a nelituji toho, protože každé představení si užiji a chci se ždy zbavit své osoby na tom jevišti a chci si prožít život té dané osoby, kterou ztvárňuji.“
Další umělecké cesty směřovaly do pražského Národního divadla
Sólistkou opery Národního divadla Praha se Eva Urbanová stala v roce 1990. S první rolí (Milada v opeře Dalibor) má umělkyně dodnes spojený pocit trémy a respektu. Nicméně, za dobu svého angažmá stvořila na jevišti Národního divadla mnoho krásných rolí, z nichž „samozřejmě nejkrásnější je asi Libuše, ale pak je to Kostelnička, Santuzza, Tosca, Julie v Jakobínovi“. Za roli Kostelničky obdržela umělkyně dvakrát Cenu Thálie, o mimořádnosti této role Eva Urbanová říká: „Já myslím, že svým naturelem dokážu pochopit pohnutky jejího činu i to, proč je jaká je, proč je tak tvrdá. Mnozí se domnívají, že Kostelnička je zlá, ale to není pravda, ona je jenom přísná. A jelikož pocházím z vesnice a měla jsem podobně přísnou babičku, tak asi máme rodovou takovou sebekázeň a přísnost hlavně na sebe, takže já dokážu Kostelničku absolutně pochopit a i když ji zpívám už tolik let, tak při každém představení si tam najdu ještě něco, co jsem v předchozích neudělala a zase jsem o kousíček dál.“
Z Prahy do celého světa
Ze zahraničních angažmá, která absolvovala Eva Urbanová paralelně s pražským, nejraději vzpomíná na Spojené státy americké a na Kanadu: „Jsem neskutečně ráda, že jsem v Metropolitní opeře poznala Roberta Wilsona, protože jak mě to operní školství nechtělo nikam přijmout, tak vlastně mě nikdo neučil herectví. Je pravda, že když člověk přijde z rockového jeviště na operní, tak má například špatné držení těla. Zkrátka, všechno jsem ´chytala´kde se dalo, ale Robert Wilson mě právě dokázal naučit, že dnes, jak se říká, ovládám svoje tělo.“
Existují nesplněné sny Evy Urbanové?
„Jediný můj nejvíc nesplněný sen je Emilia Marty z opery Věc Makropulos. Tu jsem zatím měla příležitost si zazpívat ´polokoncertně´, ale musela by to být krásná inscenace, abych se cítila, když vstoupím na jeviště, jako ta největší primadona, kterou ta Emilia Marty vlastně je.“ A co je v životě operního pěvce vůbec nejdůležitější? „Najít si na začátku vynikajícího pedagoga. A pak, od začátku až do konce kariéry, je to jenom kázeň a dřina a kázeň a kázeň…“