Roberto Zucco

Hra předčasně zesnulého framcouzského dramatika Bernarda Marii Koltese Roberto Zucco patří k textům inspirovaným "skutečnou událostí". Autor podle vlastních slov spatřil v metru vylepenou fotografii hledaného mladistvého zločince a uhranula ho andělsky čistá a nevinná tvář. Nedlouho potom mohla celá Francie sledovat pronásledování a posléze úspěšné dopadení nenapravitelného delikventa v přímém televizním přenosu.

I přes některé "skandální" pasáže lyrizující zločin by bylo velkým zjednodušením tvrdit, že Koltesovo drama je apoteózou násilí. Svou psychologií hra koneckonců nijak nepřekračuje klasickou konvenci vzpoury jedince proti útisku společnost reprezentované rodinou a státem. Je-li útlak konvencí a zákonů natolik nesnesitelný, že realita dává za pravdu slavnému Sartrovu výroku "peklo jsou ti druzí", nezbývá osvícenému jedinci než jít přes mrtvoly. Roberto Zucco na své krátké pouti vezdejším světem - před tím, než vzlétne ke Slunci - zabíjí jakoby mimovolně. A jeho oběti jsou vlastně mrtvé dávno před setkáním se svým vrahem.

Představení studentů letošního absolventského ročníku DAMU mělo díky oproštěné scéně, kterou tvoří obdélníkové bílé propadliště uprostřed, odkud trčí několik oblečených krejčovských figurín a dlouhé černé lavice u holých stěn, spíše podobu intenzivního scénického čtení, zvláště když herci neodcházeli ze scény a tvořili jakýsi mlčenlivý chór jen občas promlouvající coby přihlížející dav. Režie Filipa Nuckollse se soustředila především na propracovanou a výrazně dynamickou stopu jednotlivých postav, avšak představení jako celek působilo víceméně staticky.

Z jednotlivých hereckých výkonů byla nejpřesvědčivější Dívka Nataši Gáčové, která s velkou jistotou dokázala rozvinout počáteční "ošklivé káčátko" ve svobodně jednající bytost. Výrazně ji doplňovala Markéta Coufalová v roli Její sestry coby malé i velké vyděračky, zatímco Jiří Ployhar (Její bratr) reprezentoval omezený svět vyváženosti mezi vynaloženou námahou a zaslouženou odměnou povýtce jen verbálně. Introveretní Petr Lněnička ústřední postavě typově odpovídal, ale svého Roberta Zucca "vyhrál" až v závěrečné scéně jeho pádu či skoku do náruče Slunce-božstva dualistické perské mytologie, jež má vzbouřence definitivně vytrhnout ze spárů pochmurné lidské příčetnosti. Škoda, že například Robertovo setkání se Starým mužem v metru vyznělo bez své "zjevující" dimenze, která zůstala kdesi zasuta jako nezávazné povídání. Elegantní dáma byla Jitkou Nerudovou možná zbytečně přehrávána do estrádníhovýstupu, takže obecenstvu nedochází, že Roberto zabíjí její dítě pouze jako prodloužená ruka matčina podvědomí. Jinak vyzní její snaha "táhnout" to s vrahem vlastního dítěte jako nevěrohodná groteska.

Při zvyšujícím se zájmu o Koltésovo dílo by nebylo od věci jeho nejznámější dramatické dílo přeložit znovu - Císařův překlad je díky množství "doslovismů" často rušivý, ne-li zavádějící. I přes několik výhrad bylo z předvedené práce zřejmé, že se na pražské DAMU po několika hubenějších letech (ne-li přesně po sedmi), "urodil" velice silný ročník.