Robert Lee Hall: Sherlock Holmes odchází

V historii apokryfních holmesiád, která odstartovala ještě dřív, než nad sirem Arthurem doklaplo víko rakve, lze v zásadě zaznamenat dva základní přístupy. Buď doyleovský kánon imitovat tak věrně a otrocky, až výsledek drhne jako motor bez benzínu, anebo můžeme odvážně kráčet dál podél bílých skal a tvůrčím dopracováním mezer tohoto kánonu posouvat drobnokresbu postav a aktualizovat kontext netušených souvislostí. Ta druhá metoda bývá náročnější a samozřejmě také cennější, neboť i zde platí výrok Güntera Grasse, že rouhat se smějí toliko hlubocí věřící. A například Rex Stout ještě před druhou světovou válkou úžasným kryptologickým výkladem dovolil, že pátračův poskok Watson byla vlastně žena a k tomu ještě jeho jediná životní láska Irena Adlerová.

Román Roberta Lee Halla Sherlock Holmes odchází , který v překladu Jaromíra Kubíčka vychází v brněnském nakladatelství Jota, si také mlsně brnkne na vděčnou moriartyovskou strunu. Hallův vklad do apokryfní tradice spočívá v tom, že v památné doyleovské scéně nad alpskými vodopády zachrání před bídnou smrtí nejen Holmese, ale i jeho perfidního protivníka, a jejich souboj se tak může rozhořet nanovo až do totálního vyčerpání stejně jako ve správném béčkovém hororu. Cestou k finále autor s chutí rozkope několik dalších opěrných bodů holmesovských případů, jako například existenci ještě chytřejšího detektivova bratra Mycrofta. Co ještě naznačit, abychom neprozradili příliš? Moriarty není ani bývalý učitel matematiky, ba ani Holmesův zlý bráška, stojí za tím ještě víc. Určitě kus Williama Shakespeara a jeho vousaté metafory, že svět je jedno velké jeviště a my na něm toliko herci, a za druhé - a to především - odkaz dvou velkých anglických utopistů Herberta George Wellse a Aldouse Huxleyho.

Ta dvě jména nám ostatně naznačují, do jakého žánru se nakonec dostaneme. Do science fiction. Suma sumárum nám tedy Robert Lee Hall v pointě trochu uniká za všední hranice viktoriánsky úctyhodných časů, kdy zloduchové ještě dovedli znehybnit oběť pouhým pohledem. Uspěchané je to jak co do nápadu, tak do katarze, ale pohnutky autora se dají pochopit. Rád by totiž měl poslední slovo a uťal tipec všem příštím holmesiádám, a tak tedy stejně jako v Čapkově slavné tragédii humánně vysvobozuje rozkládajícího se hrdinu z osidel nesmrtelnosti. Jenomže Sherlock Holmes je zjevně méně zchvácený než Čapkova trapně nesmrtelná Elina Makropulos - a my se s ním budeme zřejmě potkávat i ve 21. století.