Petr Vizina: Pískající ucho vesmíru

Letniční kazatel tu, ještě než upadne do extáze, poučuje publikum u přijímačů o duchu proradné Jezábel, muezzin zase, přes rozhlasové mikrofony, v jakési arabské zemi svolává k modlitbě. Byrne s Enem tyhle hlasy ulovili v éteru a smíchali je s hudbou, která tepe a pulsuje. Promluvy a zpěvy se vynořují a mizí, jak už to na těle planety nerovnoměrně obtočeném neviditelnými rozhlasovými vlnami bývá.

Nahrávka mi připomněla chvíle, kdy jsem jako dítě zapnul lampové rádio. Uvniř se pomalu žhavily elektronky a na hledáčku se rozsvítily neslyšené názvy stanic jako Hilversum nebo Beromünster. Při pomalém otáčením knoflíkem se z přijímače ozývaly zvuky podobné těm, které na desku nahráli Byrne s Enem; změť hlasů, útržky hudby, elektronický šum, možná SOS lodí plujících po dalekých mořích nebo dokonce rozhovor kosmonautů na oběžné dráze.

Petr Vizina: Jakej šel, takovou potkal

• Upravit
• Smazat

Dobré ráno! A jakej jde, takovou potká, píše Karel Šiktanc v jedné ze svých nejnovějších básní ve sbírce Ubírati se.

Sluch je údajně nejinteligentnější lidský smysl. Časově předchází zrak, tak jak se člověk vyvíjí v matčině břiše. Taky víra pochází ze slyšení a Ježíš říká, že jsou blahoslavení ti, kdo ho nikdy neviděli, ale uvěřili mu. Čímž se vracím k tomu starobylému elektronkovému přístroji: Jako dítě v zadrátované zemi jsem toho moc ze světa vidět nemohl, ale uslyšel jsem ho v rádiu, uvěřil v jeho existenci a tušil, že dává smysl.

Filosof Paul Ricoueur přišel s tím, že proměnou své obraznosti člověk mění i svou existenci. To škrundající, šumící a pískající ucho do vesmíru, v jehož reproduktoru se ozývala změť tónů a lidských hlasů, kdysi vybudilo moji představivost lépe než by to dokázaly nejsilnější halucinogeny. Jestli se Ricoeur neplete a já myslím, že ne, bylo to tedy rádio, co mi změnilo život.

Velký křesťanský apologeta C. S. Lewis kdysi k představivosti napsal, že je orgánem významu. Myslel tím, že nám vlastní představivost pomáhá objevovat smysl světa, jenž nás obklopuje. Vida, rádio může být dokonce mapou světa, jak jsem zjistil, aniž jsem v něm vůbec zaslechl něco, čemu bych rozuměl!

Říká se ovšem, že naše civilizace už dlouho dává přednost obrazu před samotným zvukem nebo slovem. Existuje dokonce popová píseň považovaná za symbol téhle proměny. V jejím názvu se vzpomíná na chvíli, kdy hudební video předstihlo popularitu písničky vysílané v rádiu. Chytlavý popěvek nazvaný Video Killed the Radio Star samozřejmě, jak jinak, doprovodil roku 1979 videoklip. Z dnešního pohledu prehistorie, zajímavé ale je, že krátce na to vznikla první velká hudební televize, která dala názvu písničky zapravdu – napříště už nic jako hudební hit bez videoklipu a televize nebude existovat.

Těžko říci, jestli kvůli preferenci obrazu před zvukem na světě ubylo lidské obraznosti a fantazie. Myslím, že ne. Soudím totiž, že pro lidskou představivost platí, co řekl jeden básník o poezii – když se k ní nechováme dobře, tak se přestěhuje jinam, místa má dost. Sluch zůstává stále nejinteligentnějším z lidských čidel, Byrnovo a Enovo album s hlasy nahranými z rádia zní stále přitažlivě a tajemně.

A pro obraznost s fantazií pořád platí, co o nich psali Paul Ricoeur nebo C. S. Lewis. Schopnost naší mysli vytvářet obrazy nic nenahradí. Navíc, obrazy v naší mysli nikdy nezežloutnou, na rozdíl od těch před očima. Jen se podívejte na ten videoklip oslavující triumf obrazu nad zvukem. Děsně zestárl!