Ranní úvaha Pavla Hoška: Rebel

31. říjen 2017

Německý básník Johann Wolfgang Goethe kdysi řekl, že jediné, co je na luterské reformaci trvale fascinující, je Lutherova povaha.

Má pravdu. Lutherův temperament je naprosto originální, nepřehlédnutelný, nezaměnitelně osobitý. Byl to člověk hluboké pokory a niterné zbožnosti.

Zároveň vystupoval s neuvěřitelným, téměř drzým sebevědomím. Budil dojem pyšného kacíře a vášnivého buřiče. Jiní ho znali jako laskavého pana faráře. V jeho veřejných vystoupeních zaznívá vlídná něha i svárlivý hněv. Jeho spisy dýchají radostnou svobodou i svatou zuřivostí.

Místy je dobrotivý a velkorysý, jindy tvrdohlavý a nesmiřitelný. Zastává se slabých a utlačovaných, a pak zase svolává hromy a blesky na své domnělé i skutečné nepřátele. Historikové jeho povahu líčí jako ojedinělý přírodní úkaz, jako vulkán chrlící žhavou lávu. Kdyby takový nebyl, všechno by nejspíš bylo jinak.

Jeho obdivuhodná statečnost stejně jako jeho troufalá svéhlavost jistě spolupůsobily při utržení oné laviny, kterou svým veřejným vystoupením uvedl do pohybu. O co mu šlo? Luther objevil v Bibli něco, v čem spatřil cestu k uzdravení církve. K vybřednutí z oné malátnosti, do které křesťanství jeho doby upadlo.

Objevil v Bibli ujištění o tom, že člověk je přijímán a milován bez ohledu na to, zda se mu daří žít zbožně. Že je přijímán a milován, ačkoli velice dobře ví, že si lásku vlastně nezaslouží. Ačkoli sám sobě připadá nemilovatelný. A navíc právem. Láska je dar, který si nelze zasloužit, který nelze než přijmout s prázdnýma rukama.

Dokud se člověk snaží zaplatit za lásku svými výkony, svojí zbožností, svými dobrými skutky, nevybředne z úzkosti a nejistoty. Jako děti, které doufají, že je tatínek bude mít rád za to, že mají samé jedničky a že si hezky uklízejí hračky ve svém pokoji.

Jako mladý řeholník Luther, který kdysi trápil své tělo askezí a postil se dnem i nocí, a čím víc se snažil, tím byl zoufalejší. Až přišel průlom, jako by do jeho utrápené duše pronikl paprsek světla přímo z nebe. „Tu jsem pocítil úplné znovuzrození, otevřely se mi brány, vešel jsem do samého ráje,“ vzpomíná Luther později.

A co bylo pak? Nedokázal mlčet. Zřejmě při své povaze ani nemohl. Vystoupil se svým objevem veřejně. A nevratně změnil dějiny Evropy. Uvedl do pohybu hnutí, které už nešlo zastavit. Stálo to za to? Měl právo to udělat? Šlo to i jinak? Kdo ví. Na to si nejspíš musí odpovědět každý sám.

autor: ČRo Vltava
Spustit audio