Ranní úvaha Pavla Hoška: Laudato si

Jakmile roztál sníh, nemohl jsem vydržet doma, něco mě hnalo ven. Vyrážel jsem na průzkumné výpravy do přírody, abych se na vlastní oči ujistil, že zima opravdu končí.

Pavel Hošek: Adventní vzpomínka Robinsona Crusoe

Nikdy nezapomenu na svůj dětský zážitek nad knížkou Robinson Crusoe. Nemohl jsem se od ní vůbec odtrhnout. Četl jsem jí i s baterkou pod peřinou.

Pídil jsem se po všech důkazech přicházejícího jara s téměř vědeckou zuřivostí. Nosil jsem v kapse ohmataný zálesácký zápisník a učil se zásadám indiánské lesní moudrosti. Ze všeho nejvíc mě tehdy oslovilo indiánské pojetí přírody jako jedné veliké rodiny.

Právě na jaře, když ptáci začali zpívat a zpod listí vyhlédly první zelené výhonky, míval jsem dojem, že přesně vím, co cítí Indián, když nazývá stromy a kameny, řeky a skály, ptáky a lesní zvěř svými bratry a sestrami.

Pak mi jeden spolužák dal přečíst báseň, o které si stejně jako já myslel, že ji napsal nějaký indiánský náčelník nebo šaman. Byla to báseň ve formě modlitby, vyjadřující prastaré indiánské tušení hluboké sounáležitosti a příbuznosti všech tvorů.

Její první verše zněly takto: „Chválen buď, můj Pane, mnou a všemi stvořeními, a především panem bratrem sluncem… Chválen buď, můj Pane, skrze sestru lunu, skrze hvězdy; na nebi stvořils je jasné, jako drahokamy krásné. Chválen buď, můj Pane, skrze bratra vítr, skrze vzduch a mraky, jasno, a všecka počasí, kterými všem stvořením žíti dáváš. Chválen buď, můj Pane, skrze sestru vodu, která je tak užitečná, dobrá, pokorná a čistá. Chválen buď, můj Pane, skrze bratra oheň, který poskytuješ našim nocím, a je krásný, radostný a mohutný a silný. Chválen buď, můj Pane, skrze naši sestru, matku zemi, která dává život a jež vládne nade všemi a jež rodí různé plody, trávu a barevné květy“.

Ranní úvaha Pavla Hoška: Rebel

Německý básník Johann Wolfgang Goethe kdysi řekl, že jediné, co je na luterské reformaci trvale fascinující, je Lutherova povaha.

Četl jsem tehdy jako u vytržení, se zatajeným dechem a rozechvělou bránicí. To zvláštní chvění, které mě při čtení zasáhlo, jsem už znal. Přicházelo ve chvílích, kdy jsem četl knížku Rolf zálesák, kdykoliv se starý Indián Quonab modlil k Manitúovi. A přicházelo při čtení Foglarovy Chaty v Jezerní kotlině, když tajemný mládenec Ludva při indiánském obřadu vzýval boha otců na skalním výběžku.

Myslím, že tenkrát chybělo málo, a stal se ze mě oddaný uctívač božské matky Přírody. A tehdy, v hodině dvanácté, jako by mi přispěchal na pomoc svatý František, skutečný autor oné zvláštní modlitby. V závěru totiž vyslovuje větu, která celou báseň rázem osvítí novým, jakoby velikonočním světlem.

Jeho opojení krásou přírody neústilo v pohanské zbožňování matky země, ale dosti překvapivě - vrcholilo pokorným díkem „za sestru smrt“. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, proč František v závěru svého chvalozpěvu nazývá i samu smrt milou sestrou.

Ale nakonec se mi rozsvítilo v hlavě a došlo mi, že se tím dotýká velikonočního tajemství. Onoho odvěkého tajemství smrti a zmrtvýchvstání, které na konci zimy vždy znovu zvěstuje jarní příroda. Onoho prastarého tajemství o tom, že smrt je branou k životu, že cesta k životu vede skrze smrt, že cesta ke světlu Neděle vzkříšení nevede jinudy, než temnou nocí Velkého pátku.