Pavel Hošek: Adventní vzpomínka Robinsona Crusoe

Ten příběh mě dokonale pohltil a já jsem se ani trochu nebránil. Spolu s Robinsonem jsem prohledával ostrov, vyráběl sluneční hodiny, hnětl hrnčířskou hlínu, zařizoval jeskyni, sbíral želví vejce, šil šaty z vydělané kůže a skládal slunečník z palmových listů…

Ta kniha má v sobě tajemné kouzlo: čtenář se prostě zabydluje na pustém ostrově spolu s Robinsonem. Spolu s hlavním hrdinou postupně přetváří divočinu v obyvatelný domov. A potom - právě když to nejméně čeká - najednou je přenesen z cizokrajného ostrova do zasněžených ulic staré Anglie.

Ranní úvaha Pavla Hoška: Laudato si

• Upravit
• Smazat

Březen byl pro mě odjakživa měsícem očekávání. Už jako dítě jsem v březnu vždycky prožíval podivný neklid.

Dodneška si pamatuji na ten zvláštní pocit, když jsem celý rozpálený tropickým pralesem Robinsonova ostrova najednou jakoby ucítil na tváři sněhové vločky. V jedenácté kapitole se totiž Robinson náhle zamyslí nad kalendářem - a zjistí, že je prosinec.

Vzápětí se čtenář spolu s ním ocitne v anglickém městečku Robinsonova dětství. Ostrov na chvíli úplně zmizí ze zorného pole. Celé tři stránky jsou věnovány předvánoční náladě v Robinsonově vzdálené vlasti. Vzpomínám si, jak jsem tehdy jako dítě spolu s Robinsonem procházel mezi stánky vánočního trhu v jeho rodném městě, z kostela zněly tóny adventních písní, v ulicích zvonily rolničky, všude vonělo vánoční cukroví a světlo měsíce se třpytilo v čerstvě napadlém sněhu.

A pak přišlo něco, co mě zasáhlo tak, že jsem na chvíli přestal číst. Robinsonovy vzpomínky dospěly až ke zvláštní adventní tradici, kterou u nich doma zachovávali. Spolu s tatínkem chodili v období adventu do chudinské čtvrti na okraji města. Nosili s sebou koše s dárky, pečivo, oblečení a další věci pro chudé a nemocné. Něco takového jsem uprostřed dobrodružné knihy opravdu nečekal.

Ranní úvaha Pavla Hoška: Rebel

• Upravit
• Smazat

Německý básník Johann Wolfgang Goethe kdysi řekl, že jediné, co je na luterské reformaci trvale fascinující, je Lutherova povaha.

Ten náhlý přesun z exotické dálavy ostrova do předvánoční Anglie bych ještě zvládl. Jenže Robinsonovy vzpomínky neústily do sentimentální vánoční idyly. Donesly se až k syrovému obrazu hrozné bídy v chudinské čtvrti, k drsnému líčení promrzlých dětí v chatrných kabátech, bez patosu a bez pozlátka.

Tento nečekaný závěr Robinsonovy adventní vzpomínky mě tehdy v dětství natolik překvapil a zasáhl, že jsem si umínil, že si to budu pamatovat. Advent - tak nějak to říkal Robinsonův táta – to není jen doba slavnostní a sváteční nálady. Je to taky příležitost - k obyčejnému, praktického milosrdenství.