Proč nikdy nevyjdou novoroční předsevzetí

Protože v sobě máme jakousi archetypální potřebu věřit na to, že s určitým datem může přijít nový čas na očištění člověka, čekáme na 1. ledna a pak přijde obrácení. Většinou ale nepřijde nic. Proč? Protože k tomu nebyl důvod. Kdyby byl, už bychom dávno jednali jinak. Nějaký sice máme, ale není dostatečně silný a ani nebude.

Kromě toho se předsevzetí často týkají životního stylu a na to není přelom roku snadné období, protože se hoduje a všichni ostatní nám nejdou moc dobrým příkladem. Máme za sebou druhou polovinu prosince, což je hektické období, jedno z nejstresovějších v roce.

Řada večírků, které ve skutečnosti všichni nesnášejí, nakupování dárků v době, kdy je jdou nakupovat všichni, špatné počasí, různé uzávěrky v práci, protože se toho musí do konce roku ještě hodně stihnout. Očekávají se od nás kladné emoce a něžnost a podobné záležitosti, zatímco jsme nanejvýš podrážděni.

Pak by tedy bylo nejlepší si žádná předsevzetí nedávat. To je naše první reakce. Cyničtější povahy to vědí už dávno. Jenže předsevzetí je něco jako pohádka. Je to sice cosi neskutečného, ale je s tím spojena hřejivá představa, že by svět a my sami mohli být lepší.

Nejlepší by asi bylo dát si předsevzetí hodně malé, protože to se dá splnit a my pak budeme nadšeni nad svou vlastní dokonalostí a důsledností. Konec konců samo slunce to má stejné. Na Nový rok o slepičí krok. To by mohlo pro začátek stačit.