Příběh herečky

Dramatická role? Jak je libo.

(Hlas mladé ženy, která je sama v místnosti, odkudsi k nám zaznívá jemný přesně neidentifikovatelný šum, který nám připomene hluk v divadle o přestávce před druhou polovinou. Tato žena, o které nevíme zatím vůbec nic, možná během svého monologu svačí, zamíchá si lžičkou kávu – ale rozhodně přemýšlí a zatímco si buď čte divadelní roli z knihy, nebo si ji opakuje zpaměti, v jejím hlase je patos a šmíra, přerušuje sebe sama - kupodivu upřímným a na rozdíl od šmíráckého herectví uvěřitelným vnitřním monologem. Je to žena, které se zbortil svět, ale zároveň se chce dobře chopit nové šance, která – jak si naivně myslí - ji třeba vrátí k milovanému divadlu.)

Žena: Vždycky jsem byla sama. Ale co znamená moje samota proti samotě mé země a Boha? Vidím přece, že Boží samota je jeho silou. Co by z něho bylo, kdyby poslouchal vaše žárlivé rady.

Svatá Jana před koncilem! Nádherná role. Nádherná. A já…? Poslední na fermanu, komparz!

Moje osamocenost bude rovněž mou silou: je lepší být sama s Bohem. Jeho přátelství mě nezklame, ani jeho rada, ani jeho láska.

Talent? – no jistě že jsem měla talent! ... Jenže copak - jsem - to - mohla -někdy - dokázat?

Půjdu nyní mezi prostý lid a vy všichni budete rádi, až mě budou upalovat, ale projdu-li ohněm, projdu jím navždy k jejich srdcím. Bůh buď se mnou!

(starý ochraptělý reproduktor jí vstoupí do závěru a přeruší ji)

Reproduktor: Pozor, prosím závěrečná řeč, obžaloba…Všichni na svá místa jako při zkoušce.

Žena: Vyhodili mě. Talent?! Uplatníte ho jinde. Budeme vás ještě potřebovat. Právnická škola? Pche… pár měsíců... Tady vás budeme potřebovat… (zlostný úder knihy o stůl nebo nervozita se lžičkou v logru?)

(škrchlání reproduktoru)

Reproduktor: Připraví se: předseda trestního Senátu, soudruh prokurátor, soudružka prokurátorka.

Žena: Ano, jistě... (jakoby odpovídala hlasu do reproduktoru - je v tom rezigance, ale i odhodlání, spěšně se upravuje – kostým, strohé líčení u zrcadla) Tak… Ještě - tady, tak. Hmm. (pohled do zrcadla) Dramatická role? Jak je libo.

(Otevírání dveří, hluk dříve jen lehce tušený zesiluje, vrzání židlí, postupně se vše uklidňuje a do ticha se ozve hlas mladé ženy, jak jsme ho už slyšeli, je to její další špatně zahraná role, ale se snahou vyhovět těm, kteří napsali scénář. Slova, která říká, působí tak, že jim sama věří, ale zároveň v nich cítíme teatrálnost předchozí divadelní zkušenosti.)

Státní soude: tito obžalovaní chodili mezi námi jako vlci v beránčím rouše. V tisících resolucí, které dostáváme, se s hnusem odvrací náš lid od těchto zrádců. A naše dobré ženy a mámy se ptají, kam jste daly srdce, vy obžalovaná Horáková, Kleinerová, Zemínová, když jste zrazovaly naši vlast? Občané soudci, jménem lidu suďte zrádce, chraňte mír!

Prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová (uprostřed)|foto: Národní filmový archiv

(Závěr už je rozhalený a „chraňte mír" zní až neúnosně, jako by se zároveň ta věta vracela zpět ozvěnou ze všech stran a nebylo před ní úniku.)

(vteřinové ticho)

Moderátor: (věcným hlasem) Ludmila Brožová Polednová, dělnická prokurátorka, která se chtěla stát herečkou.

Osoby a obsazení:
Žena: Magdaléna Borová
Moderátor: Robert Tamchyna
Hlas z reproduktoru: Aleš Vrzák

Autor: Robert Tamchyna
Režie: Aleš Vrzák
Dramaturgie: Kateřina Rathouská
Zvukový mistr: Tomáš Mikyška
Zvuková spolupráce: Ladislav Železný
Produkce: Jana Knappová

>> Zpět na hlasování