Pražské křižovatky 2019: Empaticky naslouchat a nestát stranou

Zem pamätá
Zem pamätá
0:00
/
0:00

Festival Pražské křižovatky už potřetí pořádala Činohra pražského Národního divadla. Stejně jako předchozí ročníky za festivalem stojí především dramaturgyně Marta Ljubková a Sodja Lotker. Kromě data konání, které se již tradičně odvozuje od narozenin Václav Havla, si festival udržuje akcent směrem k politickému či angažovanému divadlu, ale také přesah k nejrůznějším druhům scénického umění.

Podle Marty Ljubkové se ukazuje, že v této době je nutné redefinovat pojem politického divadla: „České divadlo bylo po roce 1989 až na pár výjimek apolitické, ale po třiceti letech je stále více jasné, že nemůže stát stranou.“ Téma naslouchání pak prý samo vyplynulo ze souboru vybraných inscenací. Kromě toho Marta Ljubková potvrzuje trend zahraničních inscenací pracovat ze záznamem, a to především zvukovým. Na festivalu to platilo jak pro polskou inscenaci Fantasia, tak All Ears Kate McIntosh, Happy New Fear Rimy Nadji nebo slovenskou inscenaci Jiřího Havelky Zem pamätá. „Mimo Česko už otázka práce s technologiemi ztrácí smysl. V Česku se pořád musíme ujišťovat, že projekce na jevišti nejsou zvláštní. Pojďme se nad tím nezarážet, pojďme si neříkat, že nevíme, jestli jsme v kině nebo na divadle.“ Divadlo tak podle dramaturgyně Pražských křižovatek pouze přirozeně pracuje s nenákladnou a rychle se rozvíjející technikou. „Pro dnešní generaci jsou tyto prostředky v životě tak běžné, že je pro ně nepochopitelné, proč by se jich na jevišti měli vzdát,“ doplňuje.

Zem pamätá

Debata také došla na pozici Pražských křižovatek v široké festivalové nabídce. Akcí s podobným zaměřením totiž neustále přibývá. Za poslední roky vznikl např. Palm Off Fest nebo Bazaar Festival ad. Tradičně a dokonce ve stejnou dobu je možné navštívit 4+4 dny v pohybu. „Nás trochu limituje, že nemáme komorní prostor. Proto jsme obsadili dolní část Provozní budovy B [Národního divadla], abychom měli dvě scény,“ říká Marta Ljubková. K ostatním festivalům pak přímo dodává: „Je určitě dobré, že je festivalů hodně, ale to, že jsou všechny ve dvou měsících, považuji za šílenost. Kdybychom byli schopní se nějak rozložit i do ,mrtvějších měsíců‘ typu únor, tak by se, myslím, všem ulevilo. Nevím, možná to limituje grantová situace.“

Fantasia

Ke zhodnocení festivalu jsme si do druhé části Reflexí přizvali divadelní kritičku a publicistku Barboru Etlíkovou. „Letošní ,Křižovatky‘ se podle mého názoru zabývají extrémní citlivostí, která v této intenzitě na českých scénách nemá obdoby,“ otevírá své hodnocení. Politiku podle ní dramaturgyně Pražských křižovatek hledají hluboko ve vnímaní jednotlivce, v lidské empatii. I proto Barboru Etlíkovou asi nejvíce zaujala polská minimalistická inscenace Fantasia, která pracuje s činoherní tradicí, ale obejde se na první pohled bez viditelné scénografie nebo komplikované mizanscény.

S Annou Krasińskou, autorkou inscenace Fantasia, jsme mluvili přímo po představení, které letošní Pražské křižovatky zahájilo: „Fantasia by vám měla pomoct pochopit druhé lidi, což už se v dnešním světě stalo politickým gestem. Mnoho neštěstí se událo jenom proto, že se lidé přestali snažit pochopit druhé. Kdybychom se dokázali vrátit do bodu před začátkem tohoto odcizení, současnost by vypadala docela jinak.“

Inscenace postavené na naslouchání a zvuku mají podle Barbory Etlíkové daleko více možností intertextuálních kombinací, návratů k jednotlivým motivům apod. Nakonec tedy vysoce hodnotí práci dramaturgů (a to i jiných festivalů). Podobně citlivé vnímání a tematizace zvuku se podle ní ale bohužel nehledá na českých jevištích snadno: „Skoro vůbec jsem tyto tendence nezaznamenala u českých režisérů.“