Povídky ze slavné Antologie černého humoru André Bretona

Breton vyzdvihuje černý humor jako hodnotu, která si podřizuje hodnoty ostatní. Je principem výjimečného intelektuálního obcování na vysoké úrovni. Černý humor se dotýká samé hranice lidského chápání. Je proto tendence ho zbožšťovat, ale téměř nemožné definovat. Breton staví proti sobě objektivní humor – zábavu, jež po nás stéká, zatímco černý humor nám poskytuje „slast“.

Dokumentuje to výběrem z pětačtyřiceti autorů velice různorodých poetik. V jednom svazku se tak sešly texty Johnatana Swifta, Franze Kafky, Arthura Rimbauda nebo Hanse Arpa či O. Henryho. Každému z nich přitom věnoval André Breton v knize osobitý medailonek s charakteristikou. Rozhlasový výběr z Antologie nabídne povídkové texty šesti autorů. 

Henry: Když auto čeká, Auguste Villiers de l'Isle Adam: Ubíječ labutí

Humor O. Henryho přirovnává Breton k humoru mladého Chaplina. Je jemný a nepokouší se změnit tvářnost světa. Jeho laskavost, živě pociťovaná sympatie nevynechává ani ničemy stojící mimo zákon. Je oproštěn od jakékoli hořkosti, protože je nadán smyslem pro užaslou lásku. Což se projeví i v povídce Když auto čeká. 

Naproti tomu Villiers de l'Isle Adam podle Bretona nevynechal během „přeludu svého života“, jak to nazval Mallarmé, jedinou příležitost, aby zdravý rozum nevyzval k boji. Dá se snad říci, že postupoval stejně, jako když chtěl uplatnit svá práva na řecký královský trůn a když si vzal svou chudičkou nevzdělanou služku. Villiersova povaha prý skýtala místo pro černé žerty a divoký výsměch, jak se přesvědčíme v povídce Ubíječ labutí.

Joris Karl Huysmans: Na rejdě, Ve společné domácnosti

Styl Jorise Carla Huysmanse považuje Breton za úžasně uzpůsobený k nervózní komunikativnosti pocitů. Jedna z věcí, kterou nás tento velký mistr imaginace dokáže bavit, spočívá v tom, že svůj život dobrovolně prožil mezi listinami v ministerské kanceláři. Dokázal s jasnozřivostí a od základu formulovat většinu zákonitostí utvářejících moderní afektivitu. Pronikl jako první histologickou stavbou reality a svým titulem Na rejdě dosáhl vrcholů inspirativnosti. 

Charles Baudelaire: Mizerný sklenář, Alphonse Allais: Radosti léta, Raymond Roussel: Africké dojmy

U Baudelaira je humor podle Bretona nedílnou součástí jeho dandysmu. Byl to on, kdo se ujal úkolu definovat humor v protikladu k triviální veselosti nebo šklebivému sarkasmu, mezi kterými se obvykle pohybuje „francouzský esprit“. Pro Baudelaira je černý humor součástí organického základu bytosti. Otisk najdeme v jeho povídce Mizerný sklenář. 

U Alphonse Allaise obdivuje Breton důvtip, se kterým pronásledoval maloměšťáckou pitomost a sobectví, které v jeho době tak kulminovaly. Mystifikaci prý Allaise povznesl na úroveň umění tím, že ji provozoval jako teroristickou aktivitu ducha. Pod přečetnými záminkami dokazoval lidem jejich prachbídný a naprosto ošoupaný konformismus, vypuzuje z nich to neobyčejně tupé společenské zvíře a poznenáhlu je tak vyprošťuje z omezeného rámce jejich odporný zájmů. Příklad za všechny popisuje povídka Radosti léta. 

U Raymonda Roussela se jeho současníci domnívali, že mohl být během celého tvůrčího života svým způsobem abnormální. „To, co jsem psal, bylo obklopeno zářením,“ říkal o své tvorbě. „Stahoval jsem záclony, poněvadž jsem měl strach ze sebemenší štěrbiny, kterou by mohly uniknout úžasné paprsky vycházející z mého pera, přál jsem si stáhnout stínítko a ozářit svět. Nechat tu povalovat ty papíry, to by znamenalo zažehnout světelné paprsky, které by dosáhly až někam do Číny a zmámený dav by se vrhnul z domů na zem.“ Nechte se tedy proniknout paprskem Rousselova textu Africké dojmy a uvidíte, co to s vámi udělá...