Výsadek imaginace, snu, černého humoru a erotiky v galerii GASK

Film o kostnici tvoří součást výstavy a nejen jeho obrazové výjevy, ale i komentář mají rysy černé burlesky. Pak tedy „potemnělé příběhy Kutné Hory“, ve vyprávění kurátora výstavy Richarda Druryho, vytvářejí případnou kulisu podobné expozice.

Na hřbitově jsou vystříhané papírové sochy. Volební strany mají každá svůj hrob a přesvědčují voliče, který hrob volit. Ale ty sochy se nepropagují, některá nemá propojený nohy s tělem, jiná ruce s chlebem a volič se napálí – který propojení nebude fungovat, vždy nějaký…
Sen Evy Švankmajerové

Osmidílné Disegno interno (vnitřní uspořádání)

Nejde o retrospektivu, tvůrce nerespektuje časovou posloupnost, ale vychází ze svých a manželčiných témat, vášní, zálib a uměleckých oborů, kterým se věnovali.

Expozice svou rozmanitostí, magičností, esoteričností a bizarností mnoha výtvorů, vytváří podivuhodnou kunstkomoru, což Jan Švankmajer, který se ostatně hlásí k odkazu rudolfínského manýrismu, komentuje: „Jsem sběratel. Nesystematický. Sbírám otisky svých zasutých pocitů, které nacházím v určitých předmětech, a to jak bezcenných, tak i třeba v uměleckých dílech, v přírodninách nebo v náhodných nálezech. Tyto předměty pro mne neznamenají mrtvé artefakty. S oblibou je obsazuju do hlavních rolí svých filmů.“

V pořadu výstavu komentují Jan Švankmajer a její kurátor Richard Drury, doplňují je úryvky z deníků Evy Švankmajerové a Jana Švankmajera a hudba Antonia Vivaldiho.