Povídání s Lenkou Dusilovou

Výběr z rozhovoru: Jak vypadá chvíle, kdy Lenka Dusilová najde klid tvoření a rozvíjení nápadů?Těch způsobů je asi hodně, ale nejčastěji sedím doma s kytarou a začnu cvičit a hrát si. Hýbu strunami, přelaďuju, podlaďuju, najdu si nějaké zajímavé ladění.

Lenka Dusilová |foto: Bet Orten

Proč přelaďuješ struny? Protože mě nikdy moc nebavily obyčejné akordy. Líbí se mi souzvuky hrané na prázdné struny. Nejsem vzdělaný muzikant, ale tím, že mám tu kytaru přeladěnou, vznikají zvláštní věci. Vymyslím si nějakou etudu a pak si do ní vymýšlím melodii. Buď se mi to podaří dotáhnout do tvaru hotové skladby hned, nebo s tím pracuju dál až po nějakém čase. Snažím se k té etudě najít další část. Když se třeba tyhle fragmenty líbí mé kolegyni Beátce Hlavenkové, ujme se jich. Už se jí párkrát podařilo je dopointovat.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA |foto: Aleš Opekar

Co děláš, abys to nově nalezené ladění nezapomněla? Já si na to už dávám pozor, protože jsem párkrát svoje ladění už "ztratila". Ale většinou to po čase zase objevím. Ono se toho s tou kytarou zas až tak moc dělat nedá. Můžeš kombinovat tvrdost strun nebo něco podobného. Vím, že mi utekla mezi prsty spousta nápadů jenom z lenosti, že jsem nebyla schopná si něco nahrát. Neumím zapisovat noty, takže si nemůžu dělat poznámky tímhle způsobem. Všechno si teď nahrávám.

Kdyby chtěl klasicky školený kytarista napodobit tvoje kytarové figury, asi by díky ladění dost tápal...Asi jo. Tuhle jsem to s někým řešila, že se snažil rozklíčovat brnkání v jedné písničce. Vlastně to je ode mě podvod, to přelaďování... Je to možná obcházení pravidel, nikdy jsem nebyla moc důsledný student. Já si tak studuju, hraju sama. Někam mě to vede. Nepochybně mě hodně tahají mí muzikanti, se kterými hraju. Dávají mi docela školu. Občas se musím trápit.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA |foto: Aleš Opekar

S jakou kytarou je ti nejmilejší vystupovat? V poslední době tě mám nejvíc spojenou s tou krásnou červenou, kterou vidím támhle opřenou o židli...Taylorka je asi nejzásadnější kytara, kterou mám. Nejspolehlivější, má úplně nejlepší barvu a nazvučení, takže zatím je svým způsobem nepřekonatelná. Vedle ní je ještě jedna kytara L`arrive, což je kytara vyrobená na míru. Můžu jí hodně podlaďovat do basových tónů. Ta má taky skvělé ozvučení, trošičku komplikovanější. Každá kytara má nějaký svůj charakter. Na každou když si hraju, tak mě někam hází. K těmto dvěma mým kytarám jsem přišla díky mému příteli, jsou to vlastně první, velmi kvalitní nástroje v mém životě.

Kolik kytar sebou vozíš na koncerty? A které? Když hraju sama, tak vozím dvě kytary. Většinou si beru Taylorku a pak buďto L`arrive - tu krásnou kanadskou anebo staré jumbo Martin, které jsem si pořídila už dřív v Americe jako svojí první pořádnou kytaru. Ještě mám miláčka, menší kytaru zn. BSG od českého výrobce Honzy Šťovíčka. Když jezdím s Baromantikou, tak vozím čtyři kytary. Což je trošku na palici, ale nechci zdržovat mezi písničkami přelaďováním. Během koncertu používám čtyři základní ladění a v nich ještě třeba přelaďuju dvě struny nebo tak. Takže s jednou kytarou by se koncert protáhnul o půl hodiny. Mám na to technika, který přesně ví, kterou kdy potřebuju. Ale je to opruz na tahání. Trošku mě od toho bolí záda, když to musí všechno člověk tahat.

Většinou si u tebe veřejnost i novináři všímají zpěvu, ale podle mého názoru jsi se v posledních dvou třech letech nejvíc zlepšila právě ve hře na kytaru...Já si myslím, že jo. Právě že jsem nikdy nebyla moc důsledná. Vždycky jsem měla spoustu jiného rozptýlení než si sednout a vzít si kytaru. Ale před čtyřmi pěti lety jsem začala koketovat s myšlenkou vystupovat samostatně. Bylo to i díky Honzovi Burianovi, který dělá přehlídky písničkářů, ale i díky vytíženosti muzikantů, se kterými jsem hrála. Začala jsem ty svoje písničky zkoušet a musela jsem nad nimi přemýšlet, aby to drželo pohromadě. Dávala jsem si pomaličku dohromady repertoár. Ze začátku jsem byla schopná hrát půl hodiny sama, dneska v prostředí, které je k tomu vhodné, utáhnu třeba už i 70 - 75 minut. Člověk musí přemýšlet, aby každá ta písnička byla něčím zvláštní. Může to být jeden zvuk nebo cokoli.

Opravdu jsi na kytaru nikdy neměla žádného učitele? Měla jsem kolem sebe lidi, kteří mě inspirovali. Když mě bylo osm nebo devět, tak jsem chodila dva roky na klasiku. Měla jsem skvělého profesora. Hodně jsem pak taky jezdila na vandry, kde se stále hrálo na kytary, kotlíkárna. Brácha hrál taky na kytaru. Ten mě hodně inspiroval k otevřeným laděním. Stále navazuju na základy z dětství, kdy jsem si v hudbě našla únik z reality, z takové té šedi, nátlaku ve škole a řežby mezi dětmi, která není moc přátelská. Hudba mi vždycky poskytovala úkryt. I poslech. Máma chodila hodně do práce. Měli jsme doma desky. Neměli jsme televizi. Brácha měl kotoučák, měli jsme spolu pokojíček. Stále se poslouchala nějaká hudba.

Jak vnímáš rozdíl mezi elektrickou a akustickou kytarou? Já jsem hraní na elektrickou kytaru opustila tak před pěti šesti lety. Může to být i tím, že nemám zas až tak kvalitní elektrickou kytaru. Vždycky jsem měla pocit, že ten zvuk, který si vytvořím, je podobný. Vlastně bych od zvuku elektrické kytary očekávala mnohem víc. Asi bych si musela pořídit jinou výbavu. Mě vlastně moc nebaví hledání zvuku přes krabičky k elektrickým kytarám. Možná je to spíš "chlapská" záležitost. Ta akustická kytara mě baví sama o sobě. Když máš dobrou kytaru, máš sofistikovaný vyrovnaný zvuk, akustický svět je hodně inspirativní. Strašně mě baví prohlížet si v Americe časopisy, zaměřené na tyhle věci. Je to takové porno pro akustické hráče. Nad těmi časopisy člověk hodně slintá.

Mnoho melodií alba Baromantika má až folkovou křehkost, nicméně výsledná aranž je hodně elektronická. Čí je to práce?Hodně těch "nejpodivnějších" aranží vytvořil Viliam Béreš, který má svůj zajímavý svět. U řady aranží jsem byla a rozebírali jsme to. Patrick Karpentski naopak nejraději pracuje v soukromí, aby tam nikdo moc nelezl a přichází s velmi odvážným a jasným konceptem. A Beatka, ta do toho nevnášela základně elektroničtější zvuky, ale už její aranžerský rukopis je velmi neotřelý a chytrý, ale taky zásadně ženský citový.Oceňuju setkávání rozdílných osobností, protože mě to vždycky někam posune. Je pravda, že Baromantika vznikala z nějakých kytarových etudek, a od té původní jednodušší myšlenky na akustickou desku s dotekem ambientu se dostala do docela velké velkoprodukce. Hodně mě to vzrušovalo, kam se to celé odvíjí. A co z toho nakonec může být. To jsem ani nečekala....

Texty ale zůstávají folkově neveselé, niterné, drásavé. Wspomnienie zpíváš polsky.Tu skladbu jsem nechtěla mít ani za nic v češtině. Chtěla jsem ji napsat v ruštině nebo v ukrajinštině, protože kořeny mám na Ukrajině. Přemýšlím o příběhu mojí babičky a dědečka, které jsem nepoznala, kteří se potkali někde ve válce. Děda byl ruský kapitán a babička umřela, když jí bylo čtyřiadvacet, mámě byly dva roky. A vlastně se po válce nikdy nepotkali. Mě vždycky fascinovalo, jak ty zásadní historické události pohybují osudy lidí, aniž by na to sami měli vliv. Není jim dáno se pak nějak potkat, dozvědět se o tom druhém. Nakonec jsem od té myšlenky zpívat v ruštině nebo v ukrajinštině upustila, protože to je strašná troufalost. Říkala jsem si, že Dorota Barová má právě takový melancholický závan ve své tvorbě, který je mi hrozně blízký. Dorka na to napsala během týdne krásný text.

Na Baromantice máš jen několik vlastních textů...Vždycky jsem se s texty trápila, ty jsou strašně těžká věc. Občas se pokouším, abych nemusela psát slova do hudby. Tak jsem si řekla, že bych mohla zhudebnit nějaké své zaznamenané věty, které dávají hlavu a patu. Pamatuju si, jak vznikla písnička "Smiluje". Přijela jsem z nějakého koncertu, v půl druhé ráno. Můj přítel Martin spal. Vzala jsem si sluchátka, elektrickou kytaru, svého prvního loopera a začala jsem ta slova zhudebňovat. To byl takový ten moment, kdy je písnička hotová za pět minut.Jinak se s tím psaním skladeb samozřejmě trápím víc. Je to dlouhodobější proces a hledání. Možná že by to bylo kratší, kdybych byla důslednější, měla pevnější vůli a koncentraci. Na koncentraci je dobrá Aljaška! Jezdím tam v zimě a mám tam strašně moc času. Sednu si a hraju několik hodin. Dělám ty věci, které člověk jako muzikant měl správně dělat stále.Tohle je stejně vždycky jen to zasetí semínka. Než hotovou písničku nahraješ, následuje docela "hustej" proces.