Postmoderní symbolismus Antonína Střížka

“Už jako malý kluk jsem strašně rád maloval a kreslil - výtvarná tvorba tak byla od dětství nedílnou součástí mého života,” tvrdí Antonín Střížek, jehož cesta k malířské profesi však nebyla dvakrát jednoduchá. Narodil se 22. května 1959 v Rumburku, v šestnácti letech sice odešel do Prahy studovat grafický design na Střední umělecko-průmyslové škole, ale po maturitě následovala vojna v Písku, kde sloužil jako kreslíř map. Po propuštění do civilu začal pracovat v propagaci Filmového podniku, což sice dodnes označuje za zajímavou zkušenost, nicméně užitý grafický design ho umělecky neuspokojoval. V roce 1983 tedy nastoupil na Akademii výtvarných umění, kde studoval s dnes neméně slavnými výtvarníky Janem Mertou, Stanislavem Divišem a Jiřím Davidem, zároveň se přátelil s Adrianou Šimotovou, sestrami Válovými a Jiřím Sopkem.

“Když začínala v osmdesátých letech v Čechách postmoderna, tak se pořád mluvilo o symbolech, o návratu k legendám a mýtům – a mojí odpovědí na tyto trendy byla romantická krajina,” říká malíř, který našel inspiraci především v dílech německého romantika Caspara Davida Friedricha, která jsou plná symbolů. “Mám pocit, že moderní umění začalo právě u romantiků – oni nemalovali krajinu v plenéru, ale doma v ateliérech, kde ji transformovali.“A stejně tak to dělá i on sám – náměty pro jeho obrazy jsou nejčastěji staré pohlednice, fotografie z dávných časopisů a zažloutlých novin. “Hledám v nich příběh – a ten bývá nejčastěji právě na starých snímccích,” soudí Antonín Střížek, který připouští, že i to je jeden z důvodů, proč se jeho díla nerodí zrovna příliš rychle. “U plátna musím odstát hodiny a namáhat se. Když jsem začínal, myslel jsem si, že je to jenom radostné ztvárňování vizí, ale každé jejich uskutečnění je pracné,” vysvětluje umělec, kterému by člověk pětapadesát let rozhodně nehádal. Sám přiznává, že je pro něj důležitý aktivní životní styl a samozřejmě sport, především tenis. „Musím se udržovat. Už třeba jen proto, že na dílech mnoha malířů je vidět, že ke stáru už nejsou schopni dát do svých obrazů tu potřebnou svěžest. Na posledních plátnech Picassa bylo patrné, že sice navenek mají páru, ovšem ranější věci byly mnohem silnější,“ uvádí malíř, který sám o sobě tvrdí, že má ve svém díle poměrně chaos.

Antonín Střížek: Zátiší se sklenicemi, 2008, olej, plátno, 90 x 100 cm |foto: Topičův salon

“Jsou umělci, kteří navenek vypadají šíleně nepořádně a rozevlátě, ale doma mají všechno srovnané jak v kasárnách. To nemám. Lpím na tom, aby věc byla dobrá, ale nelpím na ní samé. Život je někde jinde a zavírat se jen do světa umění a být na něm závislý, to nechci. Nejlepší obrazy - jako jiní umělci, kteří mají sbírku svých věcí - ani nemám. Kolikrát ani nevím, kde jsou. Mám obrazy v Itálii, Španělsku, Japonsku, Německu, Holandsku... Jestli někdo bude chtít uspořádat obsáhlou výstavu mých prací, bude mít problémy,” domnívá se výtvarník, který v současné době vystavuje svou aktuální tvorbu hned na dvou místech - v synagoze v Hranicích a na zámku v Dačicích. Za vidění stojí obě!