Poprvé a exkluzivně. Národní galerie otevřela retrospektivní výstavu Alberta Giacomettiho
Retrospektivní výstava v pražském Veletržním paláci představuje více než 170 soch, obrazů a kreseb jednoho z nejvýznamnějších umělců 20. století Alberta Giacomettiho. Národní galerie Praha ji připravila ve spolupráci s pařížskou nadací Fondation Giacometti a otevřená bude až do 1. prosince. Výstava mapuje vývoj Giacomettiho umělecké tvorby, s níž se české publikum seznamuje vůbec poprvé.
Čtěte takéOsudety: Divadelní experiment, při kterém divák prožije reálný lidský příběh
Kurátoři rozsáhlou retrospektivní výstavu řadí chronologicky a zároveň tematicky do devíti sekcí, aby zmapovali vývoj Giacomettiho tvorby napříč pěti desetiletími i jeho všestrannost a šíři technických dovedností. O jedinečném výstavním projektu kurátorka ze Sbírky moderního a současného umění Národní Julia Tatiana Bailey řiká: „Je to absolutně výjimečná výstava. Všechna díla, která tu vidíte, jsou vystavena historicky poprvé pohromadě. Navíc, jde o projekt vytvořený exkluzivně pro Českou republiku, kde nebylo Giacomettiho dílo dosud představeno. Což je, vzhledem k tomu, že jde o jednoho z nejoblíbenějších umělců 20. století, dost překvapivé. I proto Fondation Giacometti, se kterou jsme spolupracovali, prosazovala retrospektivní výstavu představující jeho tvorbu od narození až do smrti. Díky tomu vidíme, jak se jako umělec vyvíjel a dokážeme tomuto vývoji porozumět."
„Výstava je exkluzivní také co se týká vystavených soch, obrazů a kreseb. Najdeme tu téměř všechna jeho ikonická díla. Velmi výjimečně je vystavené dílo Ženy v Benátkách, které bylo po Giacomettiho smrti v roce 1966 k vidění jen třikrát - v Tate Modern, v Guggenheim Bilbao Museum a teď v Praze. A znova jen tak vystavené nebude. Jde o velmi vzácný a křehký sádrový originál, který musí po každém vystavení dlouhou dobu odpočívat. Po své premiéře na italském bienále v roce 1956 byly Ženy v Benátkách vystavené teprve před několika lety právě v Tate Modern. Že je máme tady, to je skutečně jedinečné. Stejně jako například Kráčejícího muže, Ženu-lžíci, Nos a další významná díla diskutovaná v dějinách umění, na která řada umělců reagovala nebo je začleňovala do svých děl.“
„Přínos výstavy, a doufám, že to tak budou vnímat i diváci, vidím mimo jiné v tom, že můžeme sledovat Giacometiiho tvorbu už od dětství a mládí, které strávil v Paříži, kde ho ovlivnili kubističtí malíři a kde se stal součástí surrealistické skupiny. Nejvíce ho ale proslavila jeho poválečná tvorba, ve které se zaměřoval na zobrazování lidského těla, kterému se věnoval i v 50. a 60. letech. Velkou výzvou pro něj bylo zkoumání různých způsobů zobrazování lidské figury. Ta obvykle vychází z reálné lidské výšky a proporcí, on ji ale zobrazoval tak, jak lidské tělo vnímal jako umělec. Nezaměřoval se na to, co vidíme proto, že nám to říká náš mozek, zajímalo ho, co doopravdy vidíme. Proto jsou jeho figury velmi tenké, dlouhé nebo malé. Když někoho vidíte z dálky, taky ho vidíte jako drobnou figuru. Giacomettiho zajímaly pozměněné perspektivy, což je něco, co se vyvíjelo od raných etap jeho uměleckého života."
Jeho díla, obzvlášť figury s pozměněnými proporcemi, reflektují témata jako je křehkost, zranitelnost nebo osamělost. „Mně se, mimo jiné, právě Giacomettiho image osamělého umělce líbí. Do vlastního uměleckého studia se přesunul začátkem 20. let, kdy se přestěhoval do Paříže, a vydržel v něm čtyřicet let až do své smrti v polovině šedesátých let. Měl svou rutinu - denně přicházel do svého poměrně temného studia plného různých objektů a lidé si mysleli, že musí být docela osamělý. Ale nebyl. Každý den pracoval s živými modely. Měl velmi blízký vztah se svou rodinou, se kterou si často dopisoval, především se svým mladším bratrem Diegem, který se stal modelem mnoha jeho děl. Měl také hodně přátel, rád trávil večery ve společnosti, miloval francouzské kavárny, chodil na Montparnasse a stal se součástí zdejší umělecké scény.
Alberto Giacometti se narodil neoimpresionistickému malíři Giovannimu a jeho ženě Annettě v roce 1901 ve vesnici Stampa v italské části Švýcarska. Umění studoval nejprve v Ženevě a v roce 1922 se přestěhoval do Paříže, kde na něj silně zapůsobil kubismus a surrealismus. Nejvíce ho ale proslavily pozdější existenciálně naléhavé lidské figury ze sádry a bronzu, kterým úmyslně měnil proporce.
„Takže na jedné straně byl Giacometti společenský člověk a na druhé osamělý umělec. Ačkoli tato image samozřejmě vycházela z jeho tvorby, ve které se zabýval tím, co znamená být člověkem v poválečné éře. Ovlivnil ho existencialismus, Jean-Paul Sartre a Simone de Beauvoir. Ale přesto, že na jedné straně prožíval hluboké, reflektivní momenty, prožíval i radostné a světlé chvíle. Šlo o pestrou osobnost, a to se tu snažíme ukázat," říká kurátorka Julia Tatiana Bailey.
Autorkou architektonické podoby výstavy rozdělené v prostoru prvního patra Veletržního paláce do devíti sekcí je architektka Eva Jiřičná. Instalační princip je postavený na tom, že divák si prostor projde jedním směrem a pak se musí vrátit zpátky: „Výstavu jsme chtěli rozdělit do levé a pravé půlky, a tak jsme použili dělicích prvků. A protože je prakticky nemožné docílit osvětlení těchto malých objektů, tak jsme tu vybudovali niky - kde máme dvojí osvětlení. Musíme samozřejmě vystavit všechna jeho díla, tedy i jeho obrazy, a ty mají zase jiné limity."
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
