Po(ohyb dějin

Také míváte pocit, že vám k pochopení současnosti tradiční nástroje moc nepomáhají? Hosté filozofických reflexí vás nenechají ve štichu a přinášejí osvěžující pohled na svět kolem nás. Petr Šourek hovoří s mediálním vědcem Václavem Štětkou a holandským uměleckým kritikem Timotheusem Vermeulenem.

Žijeme opravdu v meta(xy)moderně, šaškovsky rozhoupáni někde mezi (řecky metaxy) modernou a postmodernou, jak říká Timotheus Vermeulen?

 Holandský kritik umění byl v Praze proslovit přednášku na pozvání spolku, který si příznačně říká Hope Recycling Station (= Recyklatoř naděje). Petr Šourek s Timem Vermeulenem hovořil o naději v kondicionálu, ptal se ho, jestli se Holanďané už cítí pod vodou (v očekávání neodvratných důsledků klimatických změn), a nakonec společně spekulovali o po(ohybu dějin.*

 Tyto úvahy se jistě sluší zakotvit v realitě – ovšem v té, do které patří: tedy v mediální realitě. Petr Šourek si proto k mikrofonu pozval sociologa médií Václava Štětku. Hovořili spolu o polarizaci veřejnosti, Brexitu, populismu veřejnoprávních médií a bublavém vlivu sociálních sítí na politiku.

 Zde je přepis rozhovoru s Timotheusem Vermeulenem.

 Tim Vermeulen:

Už jsem myslel, že bude léto…

 Petr Šourek:

Takhle nás zaskakuje nové klima. V počasí, v politice, v kultuře…

 Tim Vermeulen:

(Smích) To tedy ano.  

 Petr Šourek:

Time, začali jsme klimatem. Jak byste popsal klima, ve kterém teď žijeme? Myslím to politické, kulturní klima.

 Tim Vermeulen:

Podle mě žijeme v tom, čemu říkám metamodernismus a tím myslím určitou strukturu pocitů, skrz kterou vnímáme svět kolem nás. Metamodernismus se vyznačuje jakousi informovanou naivitou.

 Na začátku 20. století měli lidé velké ideály, všechny ty vize, grandiózní představy o budoucnosti, která bude o mnoho lepší než současnost. Zářné zítřky, kvůli kterým se člověk dnes smí chovat způsobem, který by se jinak těžko ospravedlňoval.

 Tato sekulární ideologie si říkala modernita, modernost a v uměnovědné teorii říkáme občas modernismus, ale vždycky jde o ty utopické představy lepší budoucnosti a vy byste udělali všechno, co je ve vašich silách, abyste za každou cenu dosáhli tohoto ideálu.

 Potom ke konci 20. století přišel pád Sovětské říše. Lidé cítili, že všechny ty velké plány nějak nevyšly. Robespierre nakonec skončil se Saint-Justem tak, že sekali jednu revoluční hlavu za druhou. Ve dvacátém století nacismus a komunismus.

 A tak převládl pocit, že už žádné velké plány nepotřebujeme. Buď proto, že zvítězila jedna konkrétní ideologie, jak by nejspíš řekli Američané, anebo prostě proto, že se lidé varovali před dalšími velkými plány: tohle už ne, žádné velké vize, pojďme si dát pohov, dekonstruujeme velké příběhy a vytvoříme menší, přiměřenější aktuálním hnutím a událostem.

 Tomu prvnímu říkáme moderna, tomu druhému obvykle postmoderna. Modernitu – jak říká holandský filozof Jos de Mul – charakterizuje nadšení, které ústí ve fanatismus.

 Postmoderna se vyznačuje jistým druhem ironického přístupu. Přítomnost je horizontem bytí. Margareth Thatcherová skoro nietzcheánsky vyzývala ke stržení všech horizontů. Tony Blair nebo Wim Kok mluvili o shození ideologických klapek z očí. Tím zmizela budoucnost.

 A co vidíme dneska – omlouvám se za dlouhou okliku, kterou se k tomu teprve teď dostávám – co dneska pozorujeme všude kolem: v politice, v umění, ve filmu, v literatuře, na divadle… že lidé říkají: jasně, teď jsme tedy někde na konci dějin, bez vzdálených horizontů světlých zítřků, ke kterým se můžeme upínat, nevíme, co nám budoucnost přinese, ale zároveň se všechno kolem nás hroutí, zničili jsme životní prostředí – to se jen tak nezlepší, katastrofa je za dveřmi …

 Jsem z Nizozemí, budeme pod vodou jako druzí, hned po Maledivách.

 Tedy že bychom vzdor tomu měli něco dělat. Máme finanční krizi, mapa světa se mění, mocenská centra se posouvají, Rusko je náhle hrozba, Čína… Kolem je hodně nejistoty, ztratili jsme představu o tom, jak by měl svět vypadat, a stojíme tu s prázdnýma rukama uprostřed všeho toho hnoje a trosek.

 A tak přichází nová generace, která říká – a já nevím, jestli je to vlastně dobře nebo špatně, ale každopádně je tu a říká: musíme tomu zase dát smysl, musíme dát nějaký směr našemu konání. Tahle nová generace začíná opět kreslit vzdálené obzory. Vynalézá nové způsoby, jak tvořit obzory. Většinou jsou to umělci, zejména levicoví umělci, ale stejně tak to platí pro Donalda Trumpa, že tvoří nové obzory a maluje obrázek lepší budoucnosti.

 Tyto horizonty však nemají racionální a empirickou povahu, jakou měly horizonty 20. století, protože panuje shoda v tom, že modernistický způsob tvoření horizontů je vyčerpán. Lidé už nevěří ve vědu, podívejte na sílu hnutí proti očkování, které říká, že věda je nesmysl, že je zkažená, zkorumpovaná… Nebo ti, co jsou přesvědčeni, že je země plochá: podle nich je věda blábol. Anebo se podívejte na krimidokumenty. Říkají, že systém spravedlnosti je zkažený a právo nevymahatelné.

 A tak se postupně zhroutily všechny ty systémy, které nás dříve orientovaly a ověřovaly, co je pravda. Dnes jsou v troskách. S tím, co zůstalo, pracujeme, jako by to tak bylo, ale nutně to tak není. Snažíme se vydedukovat, jak by to bylo, kdyby to tak bylo, jaká by byla budoucnost, kdyby byla budoucnost.

 Petr Šourek:

Rozumím tomu správně: říkáte vlastně, že žijeme ve věku scénářů?

 Tim Vermeulen:

Ano. Ano a ne. To je dobrá otázka, protože psaní scénářů je klíčové. Scénář je odpověď na otázku co když. Co když tomu říká těžařská společnost Shell a taky Ulrich Beck. Jsme v nějaké přítomnosti a z ní projektujeme všechny možné vývoje různými směry. A tím tiše předpokládáme kontinuitu mezi teď a potom. Dneska je všechno psaním takových scénářů. Plánujeme takhle splátky, letecký provoz, všechno možné, jako to dělají pojišťovny.

 Co je ale zajímavé na dnešní době: že vznikají jakési obrácené, převrácené scénáře. Zejména umělci vycházejí z nestabilní přítomnosti, z nestabilní situace a z ní mapují budoucnost. Když vlastně nevíme, jaká je naše přítomnost a neumíme ani nakreslit horizont, kam se ubíráme, a stejně chceme mluvit o tom, co si představujeme, říkají si tito umělci, musíme vytvářet směšné scénáře.

 Psaní scénářů je tedy na jedné straně klíčové k systematickému podřízení všeho vládě peněz, ale funguje také v této formě převrácených, zvrácených scénářů. Funguje jako taktika k narušení systému.    

 Teď jsem poslouchal podcast, kde Max Brooks, syn Mela Brookse, který píše zombie příběhy, říkal, že si ho Pentagon najal, aby pro ně psal o zombiech. A oni že si na jejich základě budou vytvářet scénáře možných ohrožení.

 Petr Šourek:

Takže jde o kontrafaktuální, konjuktivní scénáře?  

  Tim Vermeulen:

Ano, já bych tomu říkal „co kdyby“. Klíčový rozdíl je v tomhle: scénáře ve stylu „co když“ je to, co dělá Shell. Chtějí například zjistit, jakými všemi možnými způsoby může dojít ropa.

 „Co kdyby“ začíná něčím, co nemusí být pravda, je to kondicionál. Například kdybych se k hrnku, který teď držím v ruce, choval, třeba ho drbal, jako by to byla kočka. V té chvíli jsem vytvořil svět, který jste vy nazval kontrafaktuálním. Já bych řekl možný svět, fiktivní vesmír, ve kterém je tento hrnek kávy kočkou.

 A to je přesně posun, který nyní pozorujeme: od „co když“, které mapuje možný vývoj, k „co kdyby“, které začíná něčím – neřekl bych nepravdivým – ale alternativním … , alternativním faktem, jak by řekli někteří Američané – ale to je ten možný svět.

 Přesně to, co dělali v modální logice celou dobu: tvoření nemožně mnoha možných světů a v jednom takovém možném světě je tento hrnek kočka. Ano, kontrafaktuální nezní špatně, ale jde o možné světy. Je to nepřetržité vytváření možných světů pomocí tohoto „co kdyby“… 

 Petr Šourek:

Virtuálních...

 Tim Vermeulen:

Ano, virtuálních… je to radikální otevření se. Nejradikálnější umělci jako Jonas Staal nebo Yael Bartana permanentně vytvářejí bláznivé nové světy, jenom aby probudili naši představivost toho, co by ještě mohlo být možné.

 Ale totéž dělá i Donald Trump: nebudeme platit daně a postavíme další silnice a školy! Je jasné, že to nepůjde, protože daně, silnice jsou propojené přímou úměrou, ale ve světě Donald Trumpa to půjde, jako by to šlo: „Lidi, žádné další daně a víc lepších škol pro všechny!“ Bez problémů. V tomhle možném světě je tohle nemožné možné – všechna moje přání bez daní.

 Petr Šourek:

Kdybychom na to konto ještě vrátili k obecné náladě ve společnosti. Cítíte se v Holandsku, jako byste už byli pod vodou, nebo jako že ještě nejste?

 Tim Vermeulen:

Já teď žiju v Norsku.

 Petr Šourek:

Takže přece jen výš.

 Tim Vermeulen:

Přestěhoval jsem se výš, takže budu poslední zaplavený Holanďan.

 Tohle je skutečně dobrá otázka a odpověď je ano i ne.  A souvisí to právě s tou informovanou naivitou metamodernismu, kterou jsem myslím začal. Máme takový pocit, jako že víme, jak to je, ale přesto co kdyby…

 Pomalu nám začíná docházet, že jsme s klimatickou změnou něco prošvihli. Jsme už pod vodou, jak jste řekl. Připomíná to v mnohem Nietzschovo „Bůh je mrtev“ a my všichni chodíme kolem dokola s lucernou (jak o tom mluví Nietzsche v Radostné vědě) a pátráme po bohu. A stejně tak se ptáme, kde je to nezničené klima. Může se vrátit?   

 Je to romantické, velmi typické pro německou romantiku – tohle „já vím, ale přece jen“ … Slavný holandský performativní umělec 70. let Bas Jan Ader se takhle pověsil na větev stromu a samozřejmě věděl, že když se pustí, tak spadne dolů a poláme se. Ale přesto v tom momentu pevně věřil, že se mu podaří vzdorovat gravitaci a nespadne.

  Tvoří se tak něco, čemu německý slavista Raoul Eshelman říká performativní rámec. V takovém performativním rámci pro nás platí něco, co víme, že mimo tento rámec není pravda. V rámci tohoto performativního konstruktu věříte, že něco změníte, ačkoli víte, že mimo tento konstrukt, jsme, ano, dávno pod vodou. Z toho, co vím od vědců, kteří na tom pracují, bojujeme ztracenou bitvu. Ale co jiného můžeme dělat, než přece jen, navzdory tomu dál dávat věcem nový význam a směr?

 Petr Šourek:

Mluvíte v termínech vypůjčených z konzervativních thinktanků o po(ohybu dějin – pohybu dějin po „konci dějin“. Protože: co se to vlastně stalo s postmodernou? Vypadá to, jako by aspoň část levice uvázla ve věčném demytizování všeho…

 Tim Vermeulen:

No nejen část, skoro celá levice vězí v téhle pasti.

 Po(ohyb dějin* je podle mě skvělé pojmenování. Pochází od Johna Arquilly, což je konzervativní komentátor, ale mně se ten termín moc líbí: po(ohyb dějin po nesmyslu konce dějin, který hegeliánsky předpokládal, že je tu nějaký vzorec pohybu dějin odněkud k něčemu. A my máme být na konci takového pohybu. U Hegela to byla bitva u Jeny, u Marxe něco jiného, u Fukuyamy neoliberalismus. Na konci tohoto pohybu je vždycky ten nejlepší možný svět, ale my vidíme, že náš svět není nejlepší, voda stoupá, vidíme, co se děje.

 Pohyb dějin neskončil, ale my jsme ztratili nástroje, kterými jsme schopni tento pokračující pohyb uchopit. Zjišťujeme, že je vícero pohybů dějin, že je tu pluralita dějin pro různé lidi a skupiny… A proto se mi líbí ten po(ohyb dějin. Protože říká, že to všechno běží dál, nikdy se to nezastaví, ale ten pohyb není lineární, přímý, kontinuální. Dějiny se ohýbají.

 Jako když jdete v noci městem a musíte zahnout do vedlejší ulice. Nevíte, co vás tam čeká. Možná vás někdo přepadne a oloupí. Možná vás tam čeká příjemné překvapení. Může to být nudné, všednodenní, nebo naopak seismický otřes. Tam pak patří ony převrácené scénáře, spekulativní realismus… to všechno souvisí s tímto po(ohybem dějin. Všichni se snaží zjistit, co je za tím ohybem a nikdo nemá správné nástroje, jak to zjistit.

 Oblíbená postmoderní metafora byla mapa, která překrývá území, která mapuje. Což mělo říct, že jsme ztratili realitu a všechno je jen simulace. Co se ale děje teď, že nadzvedáváme tuto mapu a zkoušíme zjisti, co je pod ní, někdy nahmatáme zemi, skvělé, ale jindy je tam mapou překrytá díra, něco docela jiného… A tak pokud moderna znamená Pohyb dějin s velkým P, a postmoderna ztráta velkého příběhu, a zůstávají jen pohyby s malým p, pak my čistě z nutnosti, nebo prostě proto, že je to naše přání chceme zjistit, jaká jsou možnosti pohybu, kam se můžeme pohnout, co je za tím ohybem…

 Petr Šourek:

Takže říkáte – převrácenými slovy Margareth Thatcherové – tahle generace je stvořena, aby se ohnula, otočila? 

 Tim Vermeulen:  

 (Smích) Ano, možná... A otočení není špatné, protože to by znamenalo, že bychom šli zpátky, a to se mi zdá, že pro mnoho lidí platí… Ono totiž tím, jak nám chybí nástroje k mapování budoucnosti, která byla tak dlouho vyčerpaná – Mark Fischer tomu říkal kapitalistický realismus, lidé se vracejí zpátky do minulosti, která ještě měla budoucnost.

 Podívejte se na všechny ty politiky, umělce, kteří se vracejí do minulosti! Chtějí zjistit, jak to tehdy dělali, že měli budoucnost, jaké nástroje používali. A pak se je pokoušejí updatovat. Protože my ty nástroje nemáme, což je děsivé, fascinující a nakonec podle katastrofické.

 Přeložil Petr Šourek

 * Metahegeliánský „po(ohyb dějin“ je překladem anglické, postfukuyamovské hříčky „the (B)end of history“ z pera bezpečnostního analytika Johna Arquilly. Poznámka překladatele

autor: Petr Šourek
Spustit audio