Polsko, národ emigrantů

Poslouchejte v pátek 16. května od 20:00 hodin.

Důvody emigrace jsou různé: politické, společenské, ekonomické, vynucená vyhnanství i emigrace z vlastní vůle. Exil si Poláci hledali sice už po Napoleonských válkách, ale první větší vlnou a tzv. Velkou emigrací byl exodus po zmařeném Listopadovém povstání v roce 1831 namířeném proti ruskému caru. Od té doby se odlivy emigrantů nezastavily až dodnes, kdy povětšinou mladá generace odchází hledat lepší pracovní podmínky do západní Evropy. A tak Polonia, polská světová diaspora, čítá v současné době asi 20 miliónů lidí.

Jak to ale jde dohromady? Země, v jejíž historii hraje důležitou roli emigrantský étos a která přitom tolik dbá na národní sounáležitost? Tento zdánlivý paradox má ovšem prosté řešení. Právě vyhnané elity po své vlasti nejvíc toužily a vůči cizímu prostředí tužily a pojmenovávaly svou národní identitu, chtěly svůj národ proslavit a dokonce ve svých vizích dospěly tak daleko, že jedním z hesel se stalo „Polsko, Kristus národů“, porobený národ měl jednoho dne spasit celou Evropu.

Takovou touhu vyjadřoval národní bard Adam Mickiewicz; jeho osobnost a pařížský exil představí prof. Marie Sobotková z Univerzity Palackého. O tom, že tento romantický básník zasel své ideje skutečně hluboko, svědčí i současné kulturní dění, jen v letošní divadelní sezóně má v Polsku povstat pět inscenací Mickiewiczova zásadního díla Dziady. Vypravili jsme se do Krakova za režisérem Wiktorem Rubinem, jenž se ve Starém národním divadle věnoval i dalším postavám Velké emigrace, mezi nimi také rozporuplné osobnosti Andrzeje Towiańského, svébytného guru pařížského exilu.

O století později polemizoval s Mickiewiczovým odkazem ze svého nového domova v Argentině Witold Gombrowicz, polský Kafka, který se rozhodl z nezávazného výletu do zámoří už nevrátit. Němci totiž právě obsadili Varšavu a tím vypukla druhá světová válka. Osud spisovatele, jenž se tímto krokem na dlouhou dobu připravil o možnost používat svůj základní pracovní nástroj - polštinu, přiblíží polonistka Lucie Zakopalová i esejista Janusz Margański, který s námi bude hovořit z Varšavy.

Když bylo v osmdesátých letech komunisty v reakci na aktivitu Solidarity vyhlášeno stanné právo, odešlo ze země či bylo odejito přes 250 tisíc obyvatel. Mezi nimi i Zbigniew Kruszyński, který utekl do Švédska před politickým vězněním. Teprve emigrace z něj učinila spisovatele: „Protože si nová skutečnost, kde všechno bylo jiné, žádala onu jinakost popsat a nazvat.“ On se ale na rozdíl od Gombrowicze a Mickiewicze do vlasti nakonec vrátil. Zkušenost polských a českých exilových spisovatelů porovnává v Olomouci žijící překladatel a publicista Václav Burian.

Na závěr se společně s Maciejem Ruczajem, pražským Polákem, jak sám sebe nazývá (jelikož již patnáct let žije v Čechách), budeme ptát, zda v dnešní době a v kontextu Evropské unie je ještě slovo emigrant výstižné, zda je potřeba revidovat vztah k národu a národní identitě. Co dnes znamená být cizincem, zda lze odejít z vlasti a přitom ji nikdy neopustit. Vltavský Páteční večer nazvaný „Polská emigrace romantická, komunistická i současná“ připravila v olomouckém rozhlase Eva Rysová. Dramaturgem a režisérem pořadu je Michal Bureš.