Polák, ale náš. Osudy diplomata, překladatele a bývalého disidenta Andrzeje Jagodzińskeho

10. září 2021

Polský bohemista Andrzej Jagodziński po celý svůj život vytváří most mezi českou a polskou kulturou, a to jako překladatel i diplomat. Výpravy do prostředí české i polské ineditní literatury, disentu i exilu můžete prostřednictvím jeho poutavého vyprávění podnikat celkem desetkrát – v pořadu Osudy na Vltavě. Poslouchejte on-line.

Připravila: Ivana Myšková
Technická spolupráce: Petr Janečka
Premiéra: 30. 8. 2021

Překladatel musí být především přítel. Přítel jazyka a jeho literatury. Andrzej Jagodziński se s českou literaturou intenzivně přátelí už téměř padesát let, během nichž vytvořil na padesát překladů zásadních textů české i slovenské literatury, především druhé poloviny 20. století. Angažoval se v opozici, překládal dokumenty Charty 77, pašoval zakázané knihy. Svůj postoj však pokládá za přirozený a o vlastní odvaze nemluví.

Čtěte také

Autory, které začal překládat, většinou potkal jako mladý adept bohemistiky a novinařiny. Zájem o ně jej přivedl k jejich knihám. A tyto pevné vazby trvají do dneška. Žhavé literární novinky přenechává spíše svým mladším kolegům a kolegyním: „Nepodceňuji současnou literaturu. Jen si myslím, že tak jako má každá generace své autory, má každá generace i své překladatele.“

I když si vyzkoušel mnoho rolí – byl dopisovatelem Gazety Wyborczy v Praze, ředitelem Poského institutu v Praze i v Bratislavě či ředitelem Mezinárodního visegrádského fondu – překládání jej těšilo ze všeho nejvíce: „Překládám skutečně jen to, co mě oslovilo natolik, že bych to chtěl napsat, kdybych uměl psát...“ Soustředil se tedy na prozaické a esejistické knihy Václava Havla, Josefa Škvoreckého, Jiřího Gruši, Pavla Kohouta, Karola Sidona, Milana Kundery, Bohumila Hrabala a mnohých dalších.

Andrzej Jagodziński v parku před Ujazdovským zámkem

Na seznamu děl, které by rád přeložil, však figuruje i Žhář Egona Hostovského nebo texty slovenského prozaika, scenáristy a režiséra, po válce působícího v Izraeli, Leopolda Laholy. Za své překlady dostal řadu polských i českých cen, např. Cenu Angelus za překlad Škvoreckého Příběhu inženýra lidských duší, Cenu Jiřího Theinera a Cenu Gratias Agit za propagaci české literatury a České republiky v zahraničí. Připomeňme rovněž podstatnou Cenu podzemní Solidarity v oblasti kultury za knihu rozhovorů s českými exilovými spisovateli Vyhnanci (Baníci, 1988), kvůli níž podnikl řadu komplikovaných cest.

Čtěte také

Údiv a radost nad množstvím nečekaných a nápomocných „osudových“ setkání provází celé jeho Osudy. Českým domovem se mu stal byt rodiny Němcových v Ječné a druhou matkou Dana Němcová. Právě z jejich rodinné knihovny čerpal své bohaté znalosti o české literatuře. Nezapomenutelná byla i vídeňská a pařížská setkání s Pavlem Tigridem, který o něm řekl památnou větu: „Je to Polák, ale tak trochu náš.“ Často byl nablízku prezidentu Havlovi, kterému při jeho návštěvách Polska ochotně tlumočil, přestože tlumočení nemá zrovna v lásce. Právě v tomto roce, kdy uplyne deset let od smrti Václava Havla, jeho odkaz šíří na četných festivalech v Polsku – po těšínském Kině na hranici v tom bude v září pokračovat na Varšavském knižním veletrhu.

autor: Ivana Myšková
Spustit audio

Související