Pohled na Prahu z kostelní věže je skvělý, přináší fyzický i vnitřní nadhled, říká zvoník a pražský vrchní plánovač Ondřej Boháč

V Praze se možná leckomu žije blaze, Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy pod vedením Ondřeje Boháče by každopádně platnost této rýmovačky rád ještě o trochu rozšířil. Co Pražany v nejbližších měsících čeká? Začne úprava Karlova náměstí, z nějž by se mělo stát prostor, který nikdo nebude chtít obcházet. Rozplánovaná je revitalizace prostoru mezi Florencí a Masarykovým nádražím, o niž se postarají dvě česká a jedno britské architektonické studio. Hlavním projektem IPRu je ovšem nová budova Vltavské filharmonie, s níž se počítá do stávajícího holešovického brownfieldu.

Praha plánuje stavbu koncertního sálu na Vltavské|foto:Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy

Poloha u Vltavy, u stanice metra i zastávky tramvají v kombinaci s kvalitní architektonickou soutěží by měla podle Ondřeje Boháče Prahu vrátit na mapu měst, kam se jezdí i za moderní architekturou. „Všichni cítíme, že ji tu potřebujeme. Už jsme do toho stavu dozráli,“ konstatuje. „Chceme Prahu opečovávat, ale zároveň ji chceme pousnout dál,“ dodává s tím, že od dob Tančícího domu, který vznikl v roce 1996 podle plánů Vlada Miluniče a Franka O. Gheryho, česká metropole žádnou takto výraznou budovu nemá.

Na památku zmizelých zvonů

Fanoušek map Ondřej Boháč vystudoval sociální geografii a regionální rozvoj na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Ještě coby student pracoval jako geograf na pražském magistrátu, později byl poradcem někdejšího náměstka primátora Tomáše Hudečka a následně vedl jeho primátorskou kancelář. K IPRu se připojil v roce 2015. Díky studiu sociální geografie si osvojil schopnost syntézy informací a také schopnost porozumět různým diskusním stranám, což mu, jak říká, v aktuální pozici ředitele pomáhá s fungováním coby spojky mezi urbanisty a politiky.

Vizualizace územní studie Bubny-Zátory|foto:Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy

Ve volném čase se Boháč věnuje netradičnímu koníčku, působí totiž jako zvoník ve staroměstském chrámu Matky Boží před Týnem. „Dostal jsem se k tomu vlastně náhodou,“ říká. „Byl jsem tu pokřtěný, měl jsem tu svatbu a kostelní backstage mě lákala vždycky. Zvonit jsem se staršími kluky začal asi ve čtrnácti. Zvon jako věc mě fascinuje, líbí se i jako hudební nástroj s jedním hlavním a řadou alikvótních tónů.“ Vyhovuje mu i konzervativnost systému kostelního zvonění a výroby zvonů a také fakt, že lidé, kteří právě ve zvonici pracují, nejsou vidět. „Dívat se na Prahu z kostelních věží je skvělé, získáte tím nejen fyzický, ale i vnitřní nadhled nad denním klokotem,“ usmívá se Boháč.

Ve Vizitce dále mluvil o výhodách zastavování městských brownfieldů a potřebě „doplňovat“ město zevnitř, neboť je to z hlediska městského provozu funkčnější a levnější, a také o velkém zvonařském projektu #9801, jímž chce se svými přáteli vzpomenout na téměř deset tisíc zvonů, které byly za druhé světové války sejmuty z protektorátních zvonic a ze sběrného místa na pražských Maninách po vodě odvezeny do Hamburku. Tam je nacisté roztavili pro válečné účely.